01 května, 2019

Pán prstenů

středa, května 01, 2019 čeká na komentář
Po dlouhém zvažování jsem stvořila takový malý přehled informací, které jsem dříve schraňovala na svém webu o filmech a knihách. Jde o články z roku 2008, kdy jsem zhruba se svojí webovou činností začínala. Pán prstenů a celá Středozem spadá mezi mé nejoblíbenější světy. Je to pro mě ale trošku složitější a delší četba než u moderní literatury. Autor tvořil do nejtitěrnějších detailů, některé postavy mají více jmen a tak celkově obsáhle všechno popisuje, že čtení jeho knih mi zabírá více času. Jsem tedy ráda i za svět, který stvořil Peter Jackson, protože si myslím, že v žánru fantasy je to jedno z nejlepších děl, co kdy kdo natočil. Jiné pokusy totiž obvykle končí katastrofou. A tak tady najdete takový výcuc toho nejdůležitějšího...

aktualizováno k 12.11.2019

J.R.R.Tolkien

Tolkien se narodil v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes části Jižní Afriky), Arthuru Tolkienovi, řediteli tamní bankovní pobočky, a jeho ženě Mabel Tolkienové (rozené Suffieldové). Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18. století. Příjmení Tolkien je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně smělý“). Jméno profesora Rashbolda v The Notion Club Papers (příběh z IX. svazku The History of Middle-earth) je vtipem narážejícím na tuto skutečnost, neboť v angličtině znamená totéž. Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilary Arthur Reuel Tolkiena, který se narodil 17. února 1894.

Ve věku tří let odcestoval do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Otec však zemřel v Jižní Africe na krvácení do mozku. Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole, později do Warwickshire (nyní části Birminghamu). Spolu s bratrem trávil hodiny zkoumáním starého vodního mlýnu v Sarehole a močálu v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.

Mabel učila své dva syny a J.R.R. byl dychtivým žákem. Získal rozsáhlé znalosti v botanice, ale nejoblíbenějšímí hodinami byly lekce o jazycích. Matka ho proto naučila velmi záhy základům latiny. Ve věku čtyř let uměl číst a brzy nato i psát. Krátce navštěvoval Školu svatého Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu i Exeterskou Fakultu v Oxfordu.

V roce 1900 konvertovala matka spolu se sestrou ke katolictví, navzdory bouřlivým protestům její převážně baptistické rodiny. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.

Jako sirotek byl vychováván otcem Francisem Xavierem Morganem z birminghamské Oratoře ve čtvrti Edgbaston. Zdejší architektuře dominovala 29 m vysoká budova známá jako Perrott's Folly a blízko ní stojící pozdější Victoriánská věž, část edgbastonské vodárny, které pravděpodobně ovlivnily představy různých temných věží v jeho pracích.

Když mu bylo 16, zamiloval se do Edith Brattové (později se stala předlohou pro postavu Lúthien) a navzdory mnoha překážkám se s ní oženil. Po celý zbytek života zůstala jeho jedinou láskou.

Na počátku První světové války byl povolán do Britské armády k Lancashirským střelcům (Lancashiree Fusiliers), kde sloužil jako nadporučík. Mnoho spolubojovníků i mnoho blízkých přátel padlo v bojích jako např. bitva u Sommy. On sám byl nakonec propuštěn poté, co strávil většinu roku 1917 v nemocnici, protože trpěl zákopovou horečkou.

Během zotavování začal pracovat na Knize ztracených příběhů (The Book of Lost Tales), sérii pohádkových příběhů založených na milované mytologii a folklóru. Jak tvrdí Tolkienovi žáci, válka ovlivnila jeho práce v tom, že viděl fantasy jako únik před drsnou realitou průmyslového a válečného 20. století a z tohoto pohledu je třeba nahlížet na jeho odmítání alegorie ve všech jejích formách.

Po válce pracoval Tolkien nejprve v Oxfordu na Novoanglickém slovníku (Oxford English Dictionary). V roce 1920 se přestěhoval do Leeds, kde na katedře angličtiny tamní university dosáhl (1924) titulu profesora anglosaského jazyka, ale v roce 1925 se vrátil zpět do Oxfordu. Roku 1945 se na Mertonské fakultě v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury, kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1959.

Tolkien a Edith měli 4 děti:
John Francis Reuel (17. listopadu 1917),
Michael Hilary Reuel (říjen 1920),
Christopher Reuel (1924),
Priscilla Anne Reuel (1929).
Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, pod nímž je pochován on i jeho žena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena and Lúthien na počest jednoho z největších příběhů lásky ve Středozemi.

Díla


Tolkien rád vymýšlel fantastické příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem Dědy Mráze a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako Dopisy Děda Mráze (The Father Christmas Letters). Tolkien nikdy neočekával, že jeho vymyšlené příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta publikoval knihu Hobit (The Hobbit, 1937), kterou původně napsal jen pro své děti. Ačkoliv byla určena dětem, kniha si získala také dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatel, firma Allen & Unwin, požádal Tolkiena o napsání pokračování. To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámnějšího díla, kterým se stal výpravný román Pán prstenů (The Lord of the Rings, 1954–1955), někdy ne zcela přesně označován jako trilogie - Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír, proto byl Tolkien nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román jako trilogii, což s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly - u názvu Dvě veže nikdy nesdělil, které měl na mysli, s názvem Návrat krále také moc nesouhlasil - podle jeho mínění moc příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí. Tolkien k jeho napsání potřeboval téměř 10 let, během nichž byl neustále povzbuzován v klubu Inklings, zvláště pak svým nejbližším přítelem C. S. Lewisem, autorem knih o Narnii.

V šedesátých letech se Pán prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20. století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců tak i podle počtu prodaných výtisků. Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví firmy Waterstone zvolen nejvýznamnější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.

Když začínal psát první kapitolu Pána prstenů, domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti podobně jako v Hobitovi, ale s postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je Pán prstenů pokračováním Hobita, obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize Silmarillion (The Silmarillion) a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu Pána prstenů významně stoupla.

Tolkien byl profesionálním lingvistou a jazyky a mythologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu. Například trpasličí jména v Hobitovi byly převzaty ze severské mythologie z básně Voluspa (Vědmina věštba), části eposu Edda. Naproti tomu některé zápletky (např. zloděje, který ukradne pohár z dračího pokladu) převzal ze staroanglické epické básně Beowulf. Tolkien byl uznávaným znalcem Beowulfa a publikoval na toto téma několik vědeckých prací. Dříve nepublikovaný překlad Beowulfa od Tolkiena sestavil Michael Drout.

Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály do ucelené podoby a publikoval je jako Silmarillion (The Silmarillion, 1977). Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě (The History of Middle-earth) nebo Nedokončené příběhy (Unfinished Tales) obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel. Pouze Silmarillion se pokouší udržet opravdouvou konzistenci s Pánem prstenů a to jen díky rozsáhlým úpravám Christophera Tolkiena — přestože on sám tvrdí, že zde ještě mnoho nesrovnalostí zbylo. (Dokonce ani Hobit není zcela v souladu s Pánem prstenů, přestože při druhé edici (1951) byla jedna kapitola podstatně změněna).

Knihovna Marquetteho university v Milwaukee (Wisconsin, USA), obsahuje mnoho Tolkienových původních rukopisů, poznámek a dopisů; jiné původní materiály zůstávají v Oxfordské Bodleiho knihovně. Marquetteho universita vlastní rukopisy a korektury Pána prstenů, Hobita, rukopisy mnoha „nižších“ knih jako Farmář Giles z Hamu (Farmer Giles of Ham) a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleiho knihovna má materiály k Silmarillionu a Tolkienovy vědecké práce.

(zdroj: wikipedie)


One Ring to rule them all,
One Ring to find them,
One Ring to bring them all...
and in the darkness bind them.

Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
 

Jazyky

Západština neboli Obecná řeč je užívána Západními zeměmi Středozemě Třetího věku. Jazykem téměř všech národů, kromě elfů, na hranicích Arnoru a Gondoru. Mimo to národy užívali svých vlastních jazyků a západština byla univerzálním jazykem pro dorozumívání s jinými národy. Elfové rozdělení na dvě větve používali dva jazyky - Vznešenáelfština, tedy quenijština a Šedá elfština, tedy sindarštinaLidé používali západštinu. Původně jazyk Atanů neboli Edain ("Otcové lidí"). Hobiti mluvili Obecnou řečí.
(Podrobnější info: kniha třetí, strana 380)

Západština - obecná řeč

Též nazývána: Aduni (vlastní termín), Sôval Phârë ("Obecná řeč" v Západštině), atd.

V průběhu třetího věku se ze Západštiny neboli Obecné řeči stal rodný jazyk všech mluvících lidí (kromě Elfů), kteří obývali území starých království Arnoru a Gondoru; to jest celé pobřeží od Umbar3u na sever k zátoce Forochel, a vnitrozemí až k Mlžným horám a Ephel Dúath. Rozšířila se i severně po Anduině, do zemí západně od řeky a východně od hor až ke Kosatcovým polím (Gladden Fields). V dobách Války o Prsten na konci věku stále sloužila jako rodný jazyk. Zatímco Západština Gondoru zněla poněkud archaicky, hobiti mluvili venkovským dialektem. Západština byla užívána jako druhý jazyk také těmi, kteří si ponechali svůj vlastní jazyk, jako byli Drúedain a Rohirrim. Dokonce i Skřeti užívali nižší formu Západštiny, když to bylo nutné.

Původně byla Západština lidským jazykem obohaceným a změkčelým elfím vlivem. Původně to byl jazyk těch, jimž Eldar říkali Atani nebo Edain, 'Otcové Lidí', byli to hlavně lidé Tří rodů Přátel Elfů, kteří přišli na západ do Beleriandu v Prvním Věku. Ve Druhém Věku se mluvilo númenorejským Adunajkem v pevnostech a přístavech, které Númenorejci vybudovali na pobřeží Středozemě, a smíchala se s jazyky nižších lidí a stala se z ní Obecná řeč, která se rozšířila po pobřeží mezi všemi, kteří obchodovali s Muži ze západu . Tento proces pokračoval po Pádu: Elendilova lidu nebylo mnoho, neboť jen pár velkých lodí uteklo Pádu či přežilo na rozbouřeném moři. Zjistili, že mnoho obyvatel za západního pobřeží, kteří pocházeli z jejich krve, zcela nebo částečně, napadlo námořníky a správce pevností a přístavů, které zde byly vystavěny za dávných dnů; nyní byli Dúnedain pouze malým nárůdkem uprostřed cizinců. Používali proto Západštinu při všech jednáních s ostatními lidmi a správě zemí, jejichž se stali panovníky. Přeživší Věrní z Númenoru necítili přílišnou lásku k Adunaiku, to byl jazyk rebelských králů Západní země, kteří se pokoušeli potlačit všechny ostatní jazyky. Později byl jazyk ještě změkčen vlivem Elfštiny.

Entí řeč

Enti neměli původně žádný jazyk, ale ve styku s Elfy převzali myšlenku komunikace slovy. Enti milovali Quenyu, ale vyvinuli si i vlastní jazyk, snad nejvýstřednější z jazyků Ardy. Enti byli očividně schopni rozlišit mezi nepatrnými odlišnostmi v kvalitě i kvantytě a používali takové rozdíly fonemicky. Mnoho odlišností Entích fonémech by znělo lidskému či dokonce Elfímu uchu jako prostý zvuk.

Hobití řeč

Hobiti z Kraje a z Hůrky mluvili v tomto čase už asi tisíc let Obecnou řečí. Používali ji po svém, volně a nedbale; učenější mezi nimi ovládli ovšem ještě formálnější jazyk, když to vyžadovala příležitost. Nejsou žádné záznamy o jazyce, který by patřil jen hobitům. Za starodávna, zdá se, vždycky užívali jazyk lidí, v jejichž blízkosti nebo mezi nimiž žili. Proto rychle přejali Obecnou řeč, sotva vstoupili do Eriadoru, a v době, kdy se usídlili v Hůrce, už začali zapomínat svůj dřívější jazyk. Byl to zřejmě lidský jazyk horního toku Anduiny blízký rohirskému; Statové z jihu však, zdá se, přejali před svým příchodem do Kraje jazyk spřízněný s vrchovštinou. Za Frodova času byly ještě jisté stopy tohoto dění v místních slovech a jménech, z nichž mnohá připomínala ta, jež se vyskytovala v Dolu a v Rohanu. Zvláště pozoruhodná byla jména dní, měsíců a ročních období; některá další slova tohoto druhu byla dosud běžně užívaná (jako pamětina a pelouch), kdežto v místních jménech v Hůrce a v Kraji se dochovala mnohá další. Osobní jména hobitů byla také zvláštní a mnohá pocházela z dávných dnů.

(zdroj: neznámý)

Písmo

Všechna písma byla odvozena z eldarských písem. Abeceda byla dvojího typu: tengwar "(písmena!) a certar neboli cirth ("runy"). Tengwar se využívalo pro psaní štětcem či perem, ale certar su užívalo pro rytí či tesání. Nejstarší byly Rúmilovy tengwar, později Fëanorovy tengwar. Cirth byl "přepracován" jako Daeronova abeceda. Písmo se dostalo i k trpaslíkům, kde se mu říkalo Angerthas Moria.
 

Fëanorská písmena

Využíváno v Západních zemích. Toto písmo jsou jen náhodná písmena, nikoli abeceda. Těchto písmen bylo 24 seřazených do čtyř sad (témar), šest stupňů (tyeller). Dále byla přídatná písmena....  

(Podrobnosti: o písmu od strany 370, tabulka strana 371)

Cirth

Toto písmo původně označovalo hodnoty. Nejstarší cirth bylo číslo. Číslům byly přiděleny hlásky. Například 13 a 15 bylo h nebo s. Písmo se nadále vyvíjelo kvůli některým nesrovnalostem z písma Angerthas Daeron....  

(Podrobnosti: o písmu od strany 376, tabulka strana 378 a 379)

(zdroj: neznámý)

Předměty

Silmarily

Silmarily, neboli Velké klenoty, byly největším dílem, jaké kdy kdo v Ardě vyrobil. Byly v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu, a stejně jako Dva valinorské Stromy, ani silmarily už nemohly být víckrát vyrobeny znovu. Všichni, kdo bydleli v Amanu, nad tím dílem žasli a těšili se z něho.

Ne všechen úžas však byl upřímný. Melkor, stále ještě nejmocnější z obyvatel Ardy, po nich zatoužil a chtěl je mít navždy pro sebe. Od té chvíle vše podřizoval tomuto jedinému cíli a vkládal do něj veškerou svoji moc a sílu.

Klenoty byly zároveň pevně svázány s Fëanorem, který je vyrobil a s jeho osudy, stejně jako s osudy jeho rodu. Nedal je ani za nic z ruky a úzkostlivě je střežil, neboť Melkor začal zasévat do srdcí Noldor lži, které se postupem času dostaly až k Fëanorovým uším, a které obviňovaly Valar nebo jiné Noldor z touhy po silmarilech. Není tedy divu, že když pak Melkor zničil Stromy, ukradl silmarily a uprchl s nimi do Středozemě, Fëanor a jeho synové složili strašlivou přísahu, která je pak provázela až do jejich konce. Prohlásili silmarily za své nezpochybnitelné dědictví a přísahali krutou pomstu každému, kdo by se jich pokusil zmocnit proti jejich vůli.

A jelikož Fëanor těmito a jinými slovy ovládl vůli většiny Noldor, vydali se do dobrovolného vyhnanství ve Středozemi a celý První sluneční věk bojovali s Melkorem ve snaze vydobýt zpět ukradené klenoty. Jejich přísaha je však neustále zrazovala a vše, co vykonali k lepšímu, se posléze obracelo proti nim. Vždy, když už se zdálo, že mají vítězství na dosah ruky, karta se obrátila a oni utrpěli drtivou porážku. Taková byla Sudba Valar za jejich chování ve Valinoru, které bylo neomluvitelné, přestože zpočátku nebylo z jejich hlavy.

Válka Noldor s Melkorem, kterého nazvali Morgothem čili Temným nepřítelem světa, trvala po celých zhruba šest set let, po které trval První sluneční věk a nazývala se Válkou o Klenoty. Během této války se osudy silmarilů propletly s osudy lidí a tato válka se tak stala i jejich válkou, ať už bojovali po boku Noldor či ve službách Temného pána Morgotha...

Popis
Silmarily byly tvarem jako tři velké klenoty. Ale až do Konce, kdy se vrátí Fëanor, jenž zahynul dříve, než vyšlo Slunce, a sedí nyní v Síních čekání a nevrací se mezi své příbuzné, dokud nepomine Slunce a nespadne Měsíc, nebude známo, z jaké látky byly vyrobeny. On sám ji pojmenoval silima a vypadala jako démantový krystal, a přece byla silnější než diamant, takže ji nemohla poškodit ani rozbít žádná síla v Království Ardy. A přece byl ten krystal pro silmaril jen to, co je pro Ilúvatarovy děti tělo: dům jeho vnitřního ohně, který je v jeho nitru, celý jej prostupuje a je jeho životem. A vnitřní oheň silmarilů udělal Fëanor ze smíšeného světla valinorských Stromů, a to v nich dosud žije, přestože Stromy dávno uschly a již nesvítí. Proto svítily silmarily i ve tmě nejhlubší pokladnice vlastní září jako Vardiny hvězdy, a přece jako živí tvorové měly radost ze světla, přijímaly je a vracely je v odstínech podivuhodnějších než dříve.

Varda silmarily posvětila, takže se jich od té doby nemohlo dotknout žádné smrtelné tělo, nečisté ruce ani nic zlého, aniž by to bylo spáleno a sežehnuto, a Mados předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu. Fëanorovo srdce bylo pevně připoutáno k těmto věcem, jež sám udělal. (Kniha Silmarillion - Mýty a legendy Středozemě)

Prsteny


Historie
Kdysi býval Sauron, Maia, jehož beleriandští Sindar nazvali Gorthaur. Na počátku Ardy jej Melkor strhl na svou stranu a on se stal největším a nejspolehlivějším služebníkem Nepřítele - a také nejnebezpečnějším, protože na sebe mohl brát mnoho podob a dlouho mohl vypadat ušlechtile a krásně, když si to přál, takže neoklamal jen ty nejostražitější.

Po porážce Morgotha na konci Prvního věku, Sauron na sebe vzal světlou podobu, poklonil se Manwëho heroldovi Eönwëmu a zřekl se všech svých zlých skutků. Snad to i ze začátku tak myslel a opravdu litoval svých skutků, ale brzy opět zatoužil po moci. Skryl se ve Středozemi a propadl opět zlu, neboť pouta, která na něho vložil Morgoth, byla velmi silná.

Po Velké bitvě mohli Prvorození včetně Noldor dál putovat cestou a vracet se, když chtěli, ke svým příbuzným na Eressëi a ve Valinoru za okružními moři. Ne všichni Noldor však dokázali přemoci svoji pýchu, a tak jich mnoho zůstalo ve Středozemi - především ti, kteří pocházeli z Fëanorova lidu.

Zbudovali si trvalou říši za Ered Luin v Eregionu, kterému lidé říkali Cesmínie. Eregion byl blízko velkého sídliště trpaslíků, které se jmenovalo Khazad-dum, ale elfové mu říkali Hadhodrond a potom Moria. Z elfského města Ost-in-Edhilu vedla silnice k západní bráně Khazad-dum, protože mezi trpaslíky a elfy vzniklo přátelství, jaké nikdy nikde jinde nebylo, a obohacovalo obojí lid. V Eregionu překonali řemeslníci Gwaith-i-Mírdainu, Klenotnického lidu, v obratnosti všechny, kdo kdy něco vyráběli, s výjimkou Fëanora; vskutku největší zručnost mezi nimi měl Celebrimbor, syn Curufinův, který se odcizil svému otci a zůstal v Nargothrondu, když byli Celegorm a Curufin vyhnáni, jak se praví v Quentě Silmarillion.

V tomto čase si Sauron vytvořil podobu krásnou a chodil mezi elfy a jevil se velice moudrý. Pokoušel se přesvědčit elfy o správnosti svých záměrů a podnítit je ke spolupráci. V Lindonu však panoval Gil-galad a sídlil tam i Elrond a ti pochybovali o jeho krásném vzhledu i slovech, která pronášel. Sám si říkal Annatar, Pán darů a ti elfové, kteří jej přijali, zprvu měli z jeho rad velký prospěch. Sauronovy rady byly nejlépe přijímány v Eregionu, protože Noldor v té zemi toužili stále zvětšovat umělost a složitost svých děl. Neměli také v srdci pokoj, protože se odmítli vrátit na Západ a toužili zůstat ve Středozemi, kterou opravdu milovali, a přece mít blaženost těch, kteří odešli. Proto Sauronovi naslouchali a mnohé se od něho naučili, neboť jeho poznání bylo velké. V těch dnech překonali ost-in-edhilští kováři všechno, co dokázali předtím; přemýšleli a vyrobili Prsteny moci. Ale jejich práci vedl Sauron a věděl o všem, co dělají, protože jeho touhou bylo elfy spoutat a přivést je pod svůj dohled.

Elfové vyrobili mnoho prstenů, ale Sauron si tajně vyrobil Jeden prsten, který by vládl všem ostatním, a jejich moc s ním byla svázána, aby mu zcela podléhala a trvala jen tak dlouho, dokud potrvá on. Do toho Jednoho prstenu přešlo mnoho Sauronovy síly a vůle, protože moc elfských prstenů byla velmi velká a to, co by jim vládlo, je muselo překonávat silou. Sauron jej vyrobil v Ohnivé hoře v Zemi stínu. A když měl Jeden prsten na ruce, vnímal všechno, co bylo vykonáno pomocí menších prstenů, a mohl vidět a ovládat samotné myšlenky těch, kteří je nosili.

Elfy ovšem nebylo tak snadné polapit. Jakmile si Sauron nasadil Jeden prsten na prst, uvědomili si to, poznali ho a pochopili, že chce být jejich pánem a pánem všeho, co vykonali. Pak v hněvu a strachu sňali své prsteny. Když Sauron zjistil, že je prozrazen, a že se elfové nedali oklamat, rozezlil se, vytáhl proti nim otevřeně do války a žádal, aby mu byly všechny prsteny vydány, protože by je elfští kováři bez jeho rady a pomoci nedokázali vyrobit. Elfové však před ním prchli, tři ze svých prstenů zachránili, odnesli je a ukryli.

Byly to Tři, které byly vyrobeny naposled a měli největší moc. Jmenovaly se Narya, Nenya a Vilya, Prsteny ohně, vody a vzduchu se vsazeným rubínem, diamantem a safírem; po těchto elfských prstenech právě Sauron nejvíc bažil, protože ti, kdo je přechovávali, mohli bránit rozkladu, jejž působí čas, a oddalovat únavu světem. Ale Sauron je nemohl vypátrat, neboť byly dány do rukou Moudrých, kteří je ukryli a už je nikdy otevřeně nepoužili, dokud Sauron držel Vládnoucí prsten. Proto zůstali Tři nepošpiněné, jelikož je vyrobil Celebrimbor sám a Sauronova ruka se jich nikdy nedotkla. Ale i ony byly podřízeny Jednomu.

Od té doby válka mezi Sauronem a elfy nikdy nepřestala; Eregion byl zpustošen, Celebrimbor zabit a brány Morie se zavřely. Sauron však dostal do rukou všechny ostatní Prsteny moci a rozdal je jiným plemenům Středozemě. Doufal, že si tak podmaní všechny, kdo toužili po tajné moci přesahující míru jejich plemene. Sedm prstenů dal trpaslíkům, ale lidem dal devět, protože lidé se v této věci jako v jiných prokázali nejpohotovější plnit jeho vůli. Byly prokleté a nakonec zradily všechny, kteří je používali.

Trpaslíci byli tvrdí a vskutku těžko zkrotitelní; neradi snášejí cizí nadvládu a myšlenky jejich srdce je těžké vybádat. Nedají se také změnit ve stíny. Používali své prsteny jen k získání bohatství, ale v srdci jim vzplála zloba a nepřekonatelná žádostivost po zlatě. Z toho zla později vzešel Sauronovi nemalý prospěch. Říká se, že základem každého ze Sedmi pokladů trpasličích králů byl zlatý prsten, ale všechny byly dávno vypleněny a sežrali je draci, a ze Sedmi prstenů některé strávil oheň a některé získal zpátky Sauron.

Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.

Říká se, že hlavní ze Sedmi daroval samotný Celebrimbor Pánu Khazad-dum, Durinovi III. Tento prsten se po dlouhá léta dědil z otce na syna a byl nejvzácnějším pokladem Durinova rodu. Thorinův děd Thrór jej dal svému synovi Thráinovi, když šel na výpravu do Morie. Thráin jej dlouhou dobu přechovával, ale nakonec byl i s prstenem polapen skřety a přiveden jako zajatec do Dol-Gulduru. Tam byl mučen a Prsten mu byl vzat samotným Sauronem.

Lidi bylo daleko snažší lapit do léčky. Ti, kteří používali Devět prstenů, se stali za svých dnů mocnými - dávnými králi, černokněžníky a válečníky. Získali slávu a velké bohatství, ale obrátilo se to k jejich zkáze. Měli, jak se zdálo, život bez konce, ale život se stal pro ně nesnesitelným. Když chtěli, mohli chodit neviditelní všem očím v tomto světě pod sluncem a mohli vidět věci ve světech neviditelných smrtelnému člověku, ale příliš často viděli je mátohy a Sauronova mámení. Jeden po druhém dříve nebo později - podle své přirozené síly a podle toho, zda měli na počátku dobrou, nebo zlou vůli - upadali pod nadvládu Jednoho, který byl Sauronův. Stali se navždy neviditelnými pro všechny vyjma toho, kdo měl na ruce Vládnoucí prsten, a vstoupili do říše stínů. Byli to nazgulové, Prstenové přízraky, nejstrašnější služebníci Nepřítele; šla s nimi tma a křičeli hlasem smrti.

Sauronova moc i pýcha čím dál víc rostly a hrozilo, že se brzy stane pánem celé Středozemě - jen Eldar na pobřeží a v pevnostech Imladris, Lórienu a v Temném hvozdu ještě odolávali. Když se schylovalo k nejhoršímu přišli na pomoc Muži ze Západu - Númenorejci. Ti se vylodili ve velkém počtu na pobřeží Středozemě a porazili Sauronova vojska a on samotný se vzdal králi Tar-Calionovi. Byl přepraven na Númenor a to byla jeho zhouba, neboť chytře využil vzrůstající pýchy a moci Númenirejců a zkazil je tak, že se začali otevřeně prohlašovat za Pány země a činit si nárok i na Blaženou říši. Vše vyvrcholilo porušením Zápovědě Valar, která na Númenorejcích ležela a otevřeným útokem proti břehům Blažené říše. V té hodině byl tvar Světa změněn a Númenor klesl do hlubin a númenorské vojsko bylo pohlceno mořem. Také Valinor byl vyzdvižen z Kruhů světa a nikdo, kromě Prvorozených, se již k jeho břehům nemohl dostat. Z potápějícího se Númenoru se podařilo zachránit hrstce Věrných, kteří se nikdy nepřipojili k vzpouře proti Valar, a ti byli se svými loděmi zahnáni na pobřeží Středozemě. Tam se jich ujmul Gil-galad a s jeho pomocí se natrvalo usídlili na severozápadu Středozemě a vybudovali mocná království za Ered Luin. Ty se nazývali Arnor a Gondor a vládl jim Elendil a jeho synové Isildur a Anárion.

Avšak Zlo nebylo ani tentokrát zničeno, neboť se také Sauronovi podařilo prchnout z tonoucí země a vrátit se do své staré země Mordoru. Od té doby již nemohl nosit sličnou tvář a začal válčit s Dúnadany, kteří se teď usadili přímo před branami jeho země. Protože ale v té době byli ještě jak Dúnadani, tak Eldar mocní, porazili Saurona v bitvě Posledního spojenectví před branami jeho Temné věže. Přitom však padli Anárion, syn Elendilův a v boji se samotným Sauronem i Elendil a Gil-galad. Isildur, Elendilův syn uťal Sauronovi z ruky Prsten a vzal jej - i přes rady o jeho zničení - jako odplatu za hoře, která Sauron způsobil. Ten na dlouhou dobu zmizel ze světa, ale ne definitivně, neboť Prsten nebyl zničen. Isildur si jej ale neužil dlouho, neboť při návratu na sever byl přepaden ze zálohy skřetím vojskem a při útěku, když plaval ve Velké řece ho Prsten zradil a on byl zabit skřetími šípy.

Dlouhá léta ležel Vládnoucí prsten v bahně na dně Anduiny, dokud ho nenašel Stata jménem Déagol. Jeho přítele Sméagola však při pohledu na Prsten posedla touha vlastnit ho, a tak Déagola zabil. Sám poté uprchl i s prstenem do hlubin pod Mlžnými horami a přebýval tam až do příchodu hobita Bilba Pytlíka. Bilbo prsten úplnou náhodou našel ve tmě, když bloudil chodbami a brzy zjistil, že se to není jen tak obyčejný prsten. Po mnoha letech, kdy jej používal když potřeboval náhle zmizet nebo být neviděn, jej předal svému synovci Frodovi. Tehdy už se Sauron opět prohlásil a začal po Prstenu pátrat, neboť se zjistilo, že se neztratil, jak se zprvu doufalo. Proto Moudří navrhli, aby byl urychleně dopraven do místa svého vzniku a tam, v Puklinách osudu nadobro zničen. Tímto nebezpečným úkolem byl pověřen právě Bilbův synovec Frodo, a po mnohých útrapách, jež líčí Červená kniha Západní Marky, se mu nakonec podařilo úkol splnit. Tak skončil Sauron i moc Tří elfských prstenů jak bylo předpovězeno.

Tyto prsteny byly svěřeny Gil-galadovi, jež dal po jednom Elrondovi a Galadriel. Sám si nechal Rudý prsten Naryu a nosil jej, dokud neodešel s Elendilem do Války Posledního spojenectví. Tehdy jej předal Círdanovi a ten jej střežil až do příchodu Gandalfa ze Západu. Tomu pak Narya dlouho a vydatně sloužila a nakonec na jeho ruce opustila Středozem a odplula na Daleký Západ. Elrondův prsten byla Vilya, Modrý prsten a jeho moc udržovala krásu a nezdolnost Imladris, kam se nakonec uchýlil. Prsten s diamantem, Nenyu nosila nejkrásnější elfská Paní ve Středozemi - Galadriel. Díky tomuto prstenu Lórien vzkvétal a Jaro v něm zdánlivě nikdy nekončilo. Ale po zničení Jednoho i on ztratil svoji moc a Lórien, stejně jako ostatní elfí říše ve Středozemi počal uvadat. Všechny Tři prsteny nakonec odpluli na prstech svých Strážců na Daleký Západ.

 

Palantíry


Historie
Historie palantírů, pokladu Númenorejců ve Vyhnanství ve Středozemi, je z velké části zahalena tajemstvím, neboť o jejich existenci vědělo pouze několik povolaných (Král a jím pověřené osoby, později vládnoucí Správce), kteří své vědění pečlivě střežili. To málo, co se o těchto podivuhodných předmětech dozvídáme, pochází převážně ze svitků uložených v archivech Minas Tirith a z poznatků, které se dědily z otce na syna v dlouhé linii Králů a posléze správců až k Elessarovi - králi Obnoveného království Dúnadanů ve Středozemi.

Blažená říše
Původ Vidoucích kamenů je nutno hledat, jako ostatně u většiny podivuhodných artefaktů obdařených "kouzelnou" mocí, v dávných a nyní zapomenutých časech, kdy moudrost a zručnost Eldar dala vzniknout mnoha podivuhodným věcem, které jsou dnes nenávratně ztraceny či zapomenuty a pouze elfí zpěvy jsou dokladem jejich dávné existence.

V oněch dnech žila většina Eldar ve svitu dvou Stromů v Blažené zemi Amanu. Nejzručnější z elfů byli Noldor, jež se díky přízni Aulëho stali nejlepšími řemeslníky v celé Ardě. Mezi nimi zvláště vynikal jeden - Fëanor, syn Finwëho, Velekrále všech Noldor. Ze všech Noldor, kteří kdy byli, měl nejbystřejší mysl a nejobratnější ruce. Byl to on, kdo první z Noldor přišel na to, že se dají uměle vyrobit drahokamy větší a zářivější než kameny ze země. První drahokamy, jež Fëanor vyrobil, byly bílé a bezbar3vé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji než Helluin; a udělal další krystaly, v nichž bylo možno vidět vzdálené věci, malé, ale zřetelné, jako očima Manwëho orlů. Fëanorova mysl a ruce málokdy odpočívaly.

Tato prvotní Fëanorova díla byla později zastíněna mnohem větším a pro osudy Eldar a Lidí mnohem důležitějším dílem - Silmarily.

Númenor
Po porážce Melkora, kterou skončil První sluneční věk, dostali lidé, kteří se stali přáteli a spojenci Eldar v jejich válce proti Nepříteli, jako dar za jejich oddanost, statečnost a neoblomnost, novou zemi, která byla vyzdvižena uprostřed Belegaeru a připravena samotnými Valar, a protože byl nejzápadnější ze zemí smrtelníků, byl nazýván "Západní říše, v jazyce Vznešených elfů Númenorë".

Lidé se zde usadili a žili v hojnosti a blahobytu v požehnání Valar. Eldar často připlouvali na svých loďkách bez vesel jako bílí ptáci přilétající ze západního slunce a přiváželi na Númenor mnoho darů: zpěvné ptáky, voňavé kvítí a velmi účinné byliny. Přivezli i semenáček Celebornu, Bílého stromu, který rostl uprostřed Eressëi, a ten byl zase semenáčkem Galathilionu, Stromu z Túny, obrazu Telperionu, který dala Yavanna Eldar v Blažené říši. Kromě živých tvorů či rostlin, dostali Númenorejci darem také Sedm vidoucích kamenů neboli Palantírů, které kdysi v Blažené říši vyrobil Fëanor - jak už bylo zmíněno - největší řemeslník všech dob.

Poté, co za dnů krále Tar-Ancalimona padl na Númenorejce Stín a tamní lid se rozdělil na Královské (stoupenci Krále vystupující proti Eldar a Valar a jejich Zápovědi, usilující o získání nesmrtelnosti) a Věrné (ti, kteří se neodcizili Eldar a stále ctili Valar) byly palantíry, jak se zdá, uchovávány Věrnými (stejně jako další artefakty) jako vzpomínka na Eldar a dny, kdy si byly oba rody blízké a panovalo mezi nimi velké přátelství.

Za dnů krále Ar-Pharazôna již byli Věrní otevřeně pronásledováni, obviňováni ze spiknutí proti králi a posléze i zabíjeni (především na Sauronově obětním oltáři). Jejich centrem se stal přístav Andúnië, nejzápadnější sídliště na ostrově. Domácnost Pána z Andúnië patřila k největším odpůrcům Krále a jeho politiky, a především pak jeho rádce Saurona, v němž právem spatřovali největší zlo a příčinu Stínu v srdcích Númenorejců. (Dříve patřili Páni z Andúnië k nejváženějším přátelům královy domácnosti, a byli vždy rádci a "pravou rukou" Krále Númenoru.) V těchto dnech byl Pánem Andúnië Amandil - otec Elendila Věrného. Když Amandil viděl počínání krále Ar-Pharazóna a mnohé náznaky blížícího se hněvu Pánů Západu, rozhodl se vědomě porušit Zápověď Valar, plout do Valinoru a prosit tam, stejně jako jeho předek Eärendil, o slitování nad Edain. Vědom si však toho, že druhá prosba již patrně nebude vyslyšena, promluvil před odjezdem se svým synem Elendilem a přikázal mu, ať připraví lodě, shromáždí zbytek Věrných, kterým se dá důvěřovat, i s jejich rodinami na palubě, vezme vše, co je mu drahé a co se dá zachránit a ať čeká, připraven odrazit od břehů, na východě země v přístavu Rómenna na znamení.

Elendil učinil vše, co mu jeho otec uložil - připravil spolu se svými syny devět lodí. Věrní dopravili na palubu své manželky a děti, dědičné předměty a velké zásoby. Bylo tam mnoho věcí obdařených krásou a mocí, jež vytvořili Númenorejci za dnů své moudrosti, nádob a klenotů a učených svitků psaných šarlatově a černě. Měli i Sedm kamenů, dar Eldar, a na Isildurově lodi byl ochraňován mladý strom, odmladek sličného Nimlothu. Znamení však dlouho nepřicházelo - lidé ale nemohli být podruhé zachráněni takovými vyslanci jako byl Amandil a pro zradu Númenoru nebylo žádné rozhřešení. To, co následovalo, je dopodrobna vylíčeno v Akallabeth, zpěvu o Pádu Númenoru. Pro nás je důležité, že Elendil a jeho synové byli ze zkázy zachráněni a vůlí Valar hnáni k pobřeží Středozemě. Tam založili Království ve Vyhnanství, které už však bylo jen zlomek toho, co kdysi býval Númenor a mnohá moudrost a učenost té říše byla navždy pohřbena v hlubinách a je zapomenuta...

Arnor a Gondor
Ve Středozemi byly Vidoucí kameny chovány ve střežených komnatách vysoko v silných věžích, přístup k nim měli pouze králové a vládci a jejich ustanovení strážci, a nikdy nebyly veřejně ukazovány ani se do nich veřejně nenahlíželo. Až do odchodu králů však nebyly zlověstným tajemstvím. Jejich používání neznamenalo žádné nebezpečí a žádný král ani osoba zplnomocněná do nich nahlížet by neváhali zjevit pramen svého poznání o činech nebo názorech vzdálených vládců, jestliže bylo získáno pomocí Kamenů.

Byly rozděleny mezi oba království a umístěny na důležitých místech říše (strategicky i politicky). V každém království byly tři kameny, přičemž hlavní a největší z nich - Vládnoucí kámen - byl umístěn v hlavním městě obou království, Osgiliathu, ve Věži s Velkou síní a Hvězdnou klenbou tyčící se nad řekou Anduinou. Elendilovy Vidoucí kameny byly uloženy v Západní věži města Annúminas, ve věži na Amon Sulu neboli Větrově střežící Velkou východní cestu a v Elostirionu, nejvyšší a nejzápadnější ze tří věží na Věžových kopcích (Emyn Beraid). Gondorské kameny byly uloženy ve věžích zbudovaných v Minas Ithil, sídle Isildurově, Minas Anor, domově Anárionově, a v nerozbitné věži Orthank jež stále v kruhu Železného pasu a střežila strategický průchod mezi oběma královstvími, Rohanskou bránu.

Používání Kamenů v oné době nebylo ničím zlověstným ani při něm nehrozilo žádné nebezpečí. Používaly se hlavně při poradách, pro výměěnu zpráv potřebných pro vládce nebo rad a názorů; mén často prostě z přátelství a pro potěšení nebo na pozdrav či k vyjádření soustrasti. Jedině Sauron poté, co se mu dostal do ruky Ithilský Kámen, používal jej k přenášení své silnější vůle, takže ovládal slabšího pozorovatele, nutil ho zjevovat utajené myšlenky a podřizovat se příkazům.

Králové a správci museli v Gondoru nastřádat mnoho poznatků o palantírech a předávali je, i poté, co se Kameny v pozdějších dobách již nepoužívaly. Tyto Kameny byly nezcizitelný dar Elendilovi a jeho dědicům, jimž jediným právem patřily; to však neznamená, že mohly být právem používány jen jedním z těchto "dědiců". Mohly být podle zákona používány každým, koho by zplnomocnil buď "dědic Anárionův", nebo "dědic Isildurův", totiž zákonný král Gondoru nebo Arnoru. Normálně také musely být používány takovými pověřenci. Každý Kámen měl svého strážce, který měl povinnost "pozorovat Kámen" v pravidelných intervalech nebo na příkaz nebo v čase nouze. Také jiné osoby byly pověřovány, aby Kameny navštěvovaly, a královští ministři, kteří měli co dělat se "zpravodajstvím", u nich konali pravidelné a zvláštní prohlídky a takto získané informace sdělovali králi a Radě nebo králi soukromě, jak si toho věc žádala. Zdá se, že později, když v Gondoru stoupla důležitost úřadu správce a ten se stal dědičným, čímž vznikl jakýsi trvalý "náhradník" krále a v případě potřeby okamžitý místokrál, byly správa a používání Kamenů převážně v rokou správců a podání ohledně jejich povahy a užívání byla střežena a předávána v jejich Domě. Správcovství se stalo dědičným od roku 1998, a tak se pravomoc používat Kameny nebo pověřovat k jejich používání zákonně předávala v jejich rodě.

V Arnoru tomu bylo jinak. Kameny patřily podle zákona králi (který normálně používal Annúminaský kámen), ale království se rozdělilo a o nejvyšší královský titul se vedl spor. Králové Arthedinu, kteří jasně měli oprávněný nárok, drželi zvláštního strážce na Amon Sulu. Tamní Kámen se považoval za hlavní ze severních palantírů, byl největší a nejsilnější a také především jeho prostřednictvím se dorozumívali s Gondorem. Po zničení Amon Sulu Angmarem v roce 1409 byly oba Kameny umístěny ve Fornostu, kde sídlil král Arthedainu. Ztratily se při ztroskotání Arveduiho a nezůstal žádný pověřene s přímou či zděděnou pravomocí Kameny používat. Na Severu zůstal jen jeden, Elendilův kámen na Emyn Beraid, ale ten měl zvláštní vlastnosti a nedal se použít k dorozumívání. "Isildurův dědic" by měl nepochybně stále dědičné právo jej používat jako uznávaný náčelník Dúnadanů a potomek Arveduiho. Není však známo, zda některý z nich, včetně Aragorna, do něj pohleděl s přáním spatřit ztracený Západ. O tento Kámen a jeho věž pečovali a střežili je Círdan a lindonští elfové.

Po skončení dnů králů a ztrátě Minas Ithil se již o jejich otevřeném a oficiálním použití nemluví. Na Severu nezůstal žádný reagující Kámen po tom, co v roce 1975 ztroskotal poslední král Arvedui ve vodách ledové zátoky Forochel a s ním klesly ke dnu Kameny z Annúminasu a Amon Sulu. V roce 2002 byl ztracen Ithilský kámen. Zůstal tedy jen Anorský kámen v Minas Tirith a Orthancký kámen, jelikož Osgiliathský kámen se ztratil ve vodách Anduiny roku 1437 během občanské války za Příbuzenského sváru a Kámen v Elostirionu měl zvláštní "odlišné" schopnosti.

K opomíjení Kamenů a k tomu, že lidé na ně obecně zapomněli, přispělo tedy dvojí. První bylo to, že se nevědělo, co se stalo s Ithilským kamenem: rozumně se předpokládalo, že byl zničen obránci, než byla Minas Ithil dobyta a vydrancována; bylo ovšem zjevně možné (i vzhledem k praktické nezničitelnosti Kamenů o níž viz. níže), že byl vzat a dostal se do rukou Sauronovi, a někteří moudřejší a prozíravější to možná brali v úvahu. Zdá se, že ano, a že si uvědomili, že Kámen mu proti Gondoru příliš nepomůže, pokud nenaváže spojení s jiným Kamenem, který je na něj naladěn. Lze tedy předpokládat, že právě proto byl Anorský kámen, o němž všechny záznamy správců až do Války o Prsten mlčí, chován jako bedlivě střežené tajemství, mohli k němu pouze Vládnoucí správci a před Denethorem II. jej (zdá se) nikdy nepoužili.

Druhým důvodem byl úpadek Gondoru a ochabování zájmu o dávnou historii a její znalosti mezi všemi kromě hrstky urozených mužů říše - pokud ovšem nešlo o vlastní rodokmeny: původ a příbuzenství. Gondor po zániku králů upadl do "středověku" vytrácejícího se poznání a jednodušších dovedností. Dorozumívání záviselo na poslech a jezdcích nebo v naléhavých dobách na majácích, a třebaže Kameny z Anoru a Orthanku byly stále střeženy jako poklady minulosti, o jejichž existenci věděli nemnozí, dávných Sedm kamenů bylo obecným lidem zapomenuto a říkankám, ve kterých se o nich hovořilo, se už nerozumělo, pokud si je vůbec někdo pamatoval; jejich působení bylo v pověstech přetvořeno na elfské schopnosti dávných králů s pronikavýma očima a rychlými duchy v ptačí podobě, kteří jim sloužili a nosili zprávy nebo předávali poselství.

(zdroj: neznámý)


Básně

Samova píseň ve skřetí věži (III 161)

V západních krajích pod sluncem
květy se zjara otvírají,
vyraší strom, říčka poteče,
veselé pěnkavy zazpívají.
Třeba je tam noc bez mráčků
a hvězda na buku se houpá,
z drahokamů má houpačku
a vlasy stromu stříbrem koupá.
I když má cesta končí tady
a ležím pohřben v černé tmě,
za horami a temnými hrady
vždycky se slunce usměje.
Ze stínu vstane, nebem jde,
hvězdy se po obloze točí;
já neřeknu, že skončil den,
a s hvězdami se nerozloučím.

Gandalfova píseň o Lórienu (II 104)

V zlatý les kouzel Lórien
přichází člověk zřídka jen;
pramálo očí smrtelných
spatří tu, jež se nemění.
Galadriel! Galadriel!
Kdo k studánce tvé čiré šel?
V bílé tvé ruce bílá hvězda;
zem čistá, o jaké se nezdá
i v nejčistších snech smrtelnému,
je v Dwimordenu, v Lórienu.

Píseň o Gondoru (II 19)

Gondore! Gondore mezi Horami a Mořem!
Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě
zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.
Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!
Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět stát,
Bude od Moře k Horám západní vítr vát?

Elbereth Gilthoniel (I 224)

A Elbereth Gilthoniel,
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin enorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!

Koupelová píseň (I 102)

Ať žije koupel večerní,
když spláchnem prach a bláto v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!

Líbezný zvuk má tichý déšť,
potůček z kopce hopkuje;
lepší než stružka zvonící
je horká voda pářící.
Dobrá je v hrdle studená
pro toho, který žízeň má;
lepší je hrdlem pivo lít
a horkou vodu v lázni mít.

Vodotrysk, to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.

Zpěv trpaslíků (H 111)

Vál vítr přes uvadlý vřes,
leč bez pohnutí stál tam les:
na jeho klín pad věčný stín
a temný tvor tam mlčky lez.

Ten vítr od hor chladných vál,
jak příboj řval a náhle rval
větve i strom tam v lese tom
a k zemi listí strhával.

Pak vítr k východu se zdvih,
les opět znehybněl a ztich,
leč přes močál se vítr dál
surově hvízdal v notách svých.
Sténala tráva, rákos lkal
ve vlnách vod, když dál se hnal
ševel a šum až k nebesům,
kde cáry mraků roztrhal.

Nad naší Horou povětřím
přeletěl dračí sluj, a tím
i balvany tam u brány,
kde dosud ve vzduchu čpěl dým.

Pak se ten vichr nechal svést
přes moře noci dálkou cest.
Měsíc jej hned jal do plachet
a znovu svitla záře hvězd.

Bilbova píseň (I 262)

U ohně sedím, přemítám
o všem, co jsem kdy uviděl,
o lučním kvítí, motýlech
z letních dnů, kterými jsem šel;

o žlutém listí, babím létě
v tolika prošlých podzimech;
o mlze, o stříbrném slunci,
svištění větru ve vlasech.

U ohně sedím, přemítám,
jaký to asi bude svět,
jaké to bude dočkat zimy
a jaro - to už nevidět.
Vždyť všechno, co jsem neviděl,
je víc nežli to viděné!
A každé jaro v každém háji
je zase jinak zelené.

U ohně sedím, přemítám
o lidech z dávno přešlých let
a o lidech, jež nepoznám,
a jaký bude jejich svět,

však zatímco tak přemítám
o časech dávno minulých,
zdaleka krokům naslouchám,
kdy poutník stane ve dveřích.

Frodův žalozpěv pro Gandalfa (I 337)

Když večer v Kraji šedý byl,
slýchal jsem v Kopci jeho krok;
před svítáním se vytratil
na dlouhou cestu beze slov.

Od Divočiny k břehům Moře,
do jižních hor z pouští severních,
tajnými dveřmi, v dračí noře,
temnými hvozdy šel svobodný.

Ať s ním byl terpaslík, člověk či hobit,
anebo elf, který neumírá,
s ptáky i zvířaty dovedl mluvit
jazykem, jenž srdce otevírá.
Smrtící meč a hojící ruka,
záda, jež ohnulo těžké břímě;
planoucí pochodeň, hlas jako trubka,
znavený poutník na cestě v zimě.

Jako pán moudrostina trůnu sedal,
rychle se hněval, rychle se smál;
odřený klobouk a brada šedá,
o hůl se trnitou opíral.

Na můstku samoten vzdoroval
náporu Ohně a Stínu zlého;
o kámen hůl se zlomila,
v Khazad-dûm zemřela moudrost jeho.

Legolasova píseň o Moři (III 207)

K Moři, ach k Moři! Bílý racek křičí,
vítr tam věje, pěna se tam tříští.
Na západ, na západ rudé slunce sedá.
Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
Odejdu od lesa, který mě odchoval;
dny naše končí a roky už zmírají.
Přes širé vody sám odpluji potají.
Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!
Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!


 H...Hobit, I...Společenstvo prstenu, II...Dvě věže, III...Návrat krále
(Podrobný seznam básní a písní z celé trilogie naleznete v knize třetí na straně 393)




Kalendář

Krajový kalendář

(1) Ponovorok
Novorok 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
6 13 20 27 -
(2) Chladen
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
(3) Jarn
- 3 10 17 24
- 4 11 18 25
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
(4) Dešten
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
6 13 20 27 -
7 14 21 28 -
(5) Traven
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
(6) Předradostiny
- 4 11 18 25
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 Radostiny
Slunovrat ( Zaradostiny)
(7) Poradostiny
Radostiny 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
6 13 20 27 -
(8) Sečen
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
(9) Světen
- 3 10 17 24
- 4 11 18 25
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
(10) Zimosmeť
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
6 13 20 27 -
7 14 21 28 -
(11) Hodovan
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 -
4 11 18 25 -
5 12 19 26 -
(12) Přednovorok
- 4 11 18 25
- 5 12 19 26
- 6 13 20 27
- 7 14 21 28
1 8 15 22 29
2 9 16 23 30
3 10 17 24 Novorok

Každý rok začínal prvním dnem v týdnu, sobotou, a končil posledním dnem v týdnu, pátkem. Slunovrat a v přestupných rocích zaradostiny nenesly jméno žádného dne v týdnu. Radostiny před slunovratem se jmenovaly 1. radostiny a ty po něm se jmenovaly 2. radostiny. Novorok na konci roku byl 1. novorok a ten na počátku byl 2. novorok. Zaradostiny byly zvláštní velký svátek, ale nevyskytly se v žádném z roků důležitých pro historii Velkého prstenu. Nastaly roku 1420, roku slavné úrody a podivuhodného léta, a byly to prý největší radovánky, jaké kdo pamatoval nebo o nichž byly zprávy.
 
  (Více info: Pán prstenů - Návrat krále str.357)

První věk

Když se Noldor náhle vrátili z Valinoru, nalezli většinu Beleriandu již osídlenou národem mnohem početnějším než oni: Sindar a Zelenými elfy z Ossiriandu. Usadili se proto v neschůdných vysočinách severně od Beleriandu a oblehli Morgotha. Několik oblastí bylo prázdných: Lammoth, Ard-galen a Lothlann, po odchodu Turgonova lidu do Gondolinu i Nevrast, nepřístupné výšiny jako střední Dorthonion, Dimbar3, Údolí strašné smrti, kde sídlila Ungoliant, mokřady a zarostlý les Taur-im-Duinath. Během Dlouhého míru se prvně objevili Smrtelní lidé a připojili se k elfům. Mnozí zůstali východně od Doriathu v Estoladu. Ti, kdo odtamtud odešli, se usadili v severovýchodním Dorthonionu, lese Brethilu a jižně i severně od Ered Wethrin. V západních zemích žily ještě dva další svobodné národy: trpaslíci a enti. Trpaslíci dolovali na východní straně Modrých hor a měli své velké sluje v Belegostu a Nogrodu. Přestože přišli do Beleriandu za prací, jejich přítomnost byla jen přechodná. Enti zjevně chodili po lesích, protože o mnoha zemích se mluví ve Stromovousově písni (kniha druhá, strana 62-63), a také pobili trpaslíky, kteří zabili krále Thingola.
 
Východně od Modrých hor se po rozlehlých lesích toulali Temní elfové a enti, zatímco lidé postupovali do otevřenějších území. Jak se předkové Edain stěhovali na západ, někteří se cestou usazovali: východně od Temného hvozdu, v údolí Anduiny a v Eriadoru. Stali se předky Rhovanionských, lesních lidí, Meddědovců, lidí z Dolu a lidí, s nimiž se setkal Aldarion ve Druhém věku. Lidé jiného původu osídlili údolí Bílých hor a stěhovali se na sever do Vrchoviny a dokonce až do Hůrky. V některých z týchž oblastí žili i Drúadani, předkové Divokých lidí z Drúadanu. Hrstka z nich se prý dokonce přestěhovala do Brethilu. Jiní lidé žili daleko na východě a na jihu v Rhunu a Haradu. Lidé dokonce pronikli i do ledových končin v okolí Železných hor. Byli to Forodwaith, "severní lidé". Jejih potomci Lossothové zůstali v tomto kraji chladu i po zaplavení západních zemí.

Druhý věk

Na Númenoru se přesídlení Edain rozšířili po celé své nové zemi a jejich počet do konce věku mnohonásobně vzrostl. Nejhustší osídlení měl Arandor, "Králova země", k němuž patřila města Armenelos a Rómenna. V raných dobách byl veliký i přístav Andúnië, avšak s tím, jak se Edain odcizovali elfům, byl postupně opuštěn.
 
Na západním břehu byly i jiné přístavy a na jihu rybářské vesnice, avšak největší část ostrova byla využívána zemědělsky značnou populací rolníků, pastevců a lesáků. Zcela neobydlená byla jen Meneltarma, nehostinné severní kopce a bažiny na jihu.

Třetí věk

Na konci Třetího věku bylo obyvatelstvo Středozemě značně rozptýleno. Elfové stále odplouvali na Západ, dokud nezůstali jen ti, kteří sídlili v severovýchodním Temném hvozdu, Lórienu, Roklince a u Šedých přístavů. Trpaslíci byli vyhnáni ze svých domovů v Mlžných i Šedých horách a vyskytovali se hlavně v Modrých horách, Železných horách a v Osamělé hoře. Říše Arnor byla prakticky vylidněná válkou a morem. V celých rozlohách Eriadoru bylo patrné osídlení pouze v Kraji a v Hůrce; prostor za nimi se nazýval Pustiny. Na nejzazším severu žili Lossothové a západně od Železného pasu sídlili lidé ještě na Vrchovině a podél pobřeží.
 
Gondoru se vedlo lépe. Mnoho tamních lidí žilo ve městech a v zemích jižně od Bílých hor, na pobřežích a dokonce i v horských údolích. Severně od hor se usadili Rohirové. Nejpočetněji osídlili oblast kolem Edorasu a v Západních úvalech. Vysočina se využívala hlavně k pastevectví.
V horních údolích Anduiny a okolo Osamělé hory lidí pomalu přibývalo a zřejmě stále sídlili východně od Temného hvozdu. Za jezerem Rhun a jižně od Mordoru v Chandu, Haradu a zejména v Umbar3u žili Východňané a Jižané, spojenci Sauronovi.
 
Po Bitvě pěti armád bylo skřetů málo a byli vyděšení, avšak o pouhých sedmasedmdesát let později se opět množili. Saruman si vybudoval vojsko, Dol Guldur byl stále zabrán nepřáteli a severozápadní Mordor se naplnil hemžením obrovských zástupů.

(zdroj: tolkien-world.blog.cz)

Rasy a lidé

Skurut-hai

V roce 2475 Třetího věku vyšla z Mordoru nová odrůda skřetů. Měli černou kůži, černou krev, rysí oči, byli skoro stejně vysocí jako muži a nebáli se světla. Skurut-hai měli větší sílu a výdrž než obyčejní skřeti a v bitvě byli strašnější. Nosili černé brnění a černou zbroj, vládli dlouhými meči a kopími a na štítě nosili Rudé oko Mordoru.

Jako se zplození menších skřetů počítalo mezi největší zločiny Melkorovy, počítalo se vypěstování skurut-hai mezi nejstrašnější činy Sauronovy. Neví se, jakým způsobem je vypěstoval, ale dobře se hodili pro jeho zlé záměry. Množili se, rozcházeli se mezi menšími skřety a často se stávali jejich veliteli, nebo si vytvářeli vlastní oddíly, protože skurut-hai byli pyšní na svou zdatnost v boji a menšími Sauronovými sluhy pohrdali.

Když se množství skurut-hai nečekaně vrhlo na Gondorské kopím a mečem, hnali muže před sebou, dobyli Osgiliath, zapálili jej pochodněmi a zbořili tamní kamenný most. Tak skurut-hai zpustošili největší gondorské město.

To však byl jen počátek díla skurut-hai, protože Temné mocnosti si těchto velkých skřetů cenily a oni se vrhali do zlých činů s velkou vášní. Během celé Války o Prsten byli skurut-hai mezi vojsky, jež vycházela z Morgulu a Mordoru, a pod korouhví Bílé ruky jich spousty přišly ze Železného pasu do bitvy u Hlásky. Avšak na konci války, když padl Mordor, byli skurut-hai jako sláma v ohni. Když byl totiž Sauron pryč, bloudili s menšími skřety a jinou zlou havětí bez pána, dávali se zabíjet nebo zahánět do úkrytu v hlubokých jeskyních a tam se mohli jedině navzájem požrat nebo zemřít.


Skřeti

V Prvním hvězdném věku se Melkor v nejhlubších jamách Utumna dopustil svého největšího zločinu.Ale o těch nešťastnících, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Přesto se moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli. Skřeti totiž měli život a množili se po způsobu Ilúvatarových dětí, a Melkor od své vzpoury v Ainulindalë před Počátkem nemohl vytvořit nic, co by mělo vlastní život nebo zdání života: tak praví moudří. A skřeti v hloubi svých temných srdcí nenáviděli Pána, kterému sloužili ze strachu a který byl původcem jejich bídy. Toto byl možná Melkorův nejpodlejší čin a nejodpornější Ilúvatarovi.

Jedinou radostí těch tvorů bylo utrpení druhých, protože krev, která v nich kolovala, byla černá a studená. Jejich zakrslá postava byla šeredná: přihrblá, křivonohá a sražená. Paže měli dlouhé a silné jako opičáci z Jihu a kůži měli černou jako dřevo ožehlé plamenem. Špičaté tesáky v širokých ústech měli žluté, jazyk červený a tlustý, chřípí a obličej široké a ploché. Oči měli jako rudé škvírky, jako úzké štěrbiny v černé železné mříži, za níž hoří uhlí.

Skřeti byli krutí bojovníci, protože se svého pána báli víc než nepřátel; a možná, že smrt pro ně byla lepší než muka skřetího života. Byli kanibalové, nelítostní a strašní, a jejich drásavé pařáty a uslintané tesáky byly často zkrvavené hořkým masem a nečistou krví vlastních příbuzných.
Byli stvořeni ve tmě, proto se báli světla, které je oslabovalo a pálilo. Jejich oči viděly v noci, a proto obývali nečisté jámy a tunely. Množili se jak v Melkorových pevnostech, tak v každé špinavé díře ve Středozemi. Jejich potomstvo vycházelo z těchto jam rychleji než jakékoli jiné bytosti v Ardě.

Po příchodu elfů a spoutání Melkora bloudily tyto bytosti bez pána nebo se skrývali na temných místech a nezasahovali do příběhů těch dob. S příchodem Čtvrtého hvězdného věku však začali dělat potíže. Vyšli z Angbandu v ocelovém plátovém brnění a kroužkových košilích, přilby měli z železných obručí a černé kůže s ocelovým jestřábím nebo supím zobanem. Byli vyzbrojeni křivými šavlemi, otrávenými dýkami, šípy a širokými meči. Od začátku se spřáhli s vlky a vlkodlaky a společně se vydali pustošit země Eldar.

Přišli do Beleriandu a nejprve se jich pár odvážilo vniknout do království Šedých elfů, kteří zprvu nevěděli, co jsou tito tvorové zač, ačkoli nepochybovali o tom, že jsou zlí. Jakmile elfové dostali od trpaslíků z Nogrodu ocelové zbraně, zahnali všechny skřety, kteří se k jejich říši přiblížili.

Když se Melkor opět vrátil do Středozemě, vyšly z Angbandu zástupy skřetů otevřeně do války proti elfům. Tak začaly Beleriandské války. Během těchto bitev jich bylo mnoho pobito, protože elfové v té době byli silní a jejich zbraně mocné. Avšak skřeti se vždy, po každé porážce, rychle vzpamatovali a množili se ještě rychleji a v ještě větším počtu. Tak nakonec podporováni dalšími zlými tvory, vytlačili elfy až na samý břeh Středozemě a zabrali všechna jejich dřívější území. Když už se zdálo, že jejich konečné vítězství je nadosah, byla vyslyšena prosba elfů a lidí, a skvělé vojsko Pánů Západu přišlo na pomoc a jeho skvělost a síla byly veliké. Ve Válce hněvu, která následovala, byla zničena moc Severu a s ní padla i většina skřetů. Některým se ale podařilo utéct a skrýt se daleko na východě v temných slujích pod horami. Trvalo však velmi dlouho, než se skřeti opět rozrostli natolik, aby mohli znovu sužovat svět.

Když pak ve Druhém slunečním věku povstal Melkorův generál a začal budovat svou říši na východě v zemi Mordor, přišly k němu houfy skřetů a on se stal jejich novým pánem. Dobře mu posloužili v jeho válce s elfy a ve všech jeho bitvách, až do Války posledního spojenectví, kdy Druhý věk skončil pádem Mordoru a většina skřetího plemene byla opět vyhlazena.

Přesto i ve Třetím slunečním věku se stejně jako ve Druhém podařilo přežít skřetům, kteří byli schovaní v temných a zlých norách. Mnoho staletí žili bez pána, jen jako samostatné tlupy, které přepadaly v horách pocestné, a nedělali si žádné dobyvatelské plány (kterých ani vzhledem ke své inteligenci nebyli příliš schopni), dokud neuplynulo víc než tisíc let a Sauron se opět nezjevil jako velké zlé Oko v Dol Gulduru v jižním Temném hvozdu.

Jejich moc vyrostla nejprve v Temém hvozdu, pak v Mlžných horách a po příchodu nazgulů kolem roku 1300 do Mordoru a Angmaru i v těchto zemích. Angmar po šesti stech letech hrůzovlády padl, ale v Gondoru padla Minas Ithil a skřetů v tom místě zvaném Minas Morgul přibývalo dalších tisíc let, stejně jako v Temném hvozdu, Mordoru a Mlžných horách.

A Sauron nelenil a svými kouzly vypěstoval odrůdu ještě větší, silnější a odolnější, kterou nazval skurut-hai.

V roce 1980 Třetího věku zabral Morii mocný balrog a povolal k sobě skřety z Mlžných hor. Ti přišli ze svého hlavního města Gundabadu a osídlili starobylé město trpaslíků, kterými opovrhovali a zabíjeli každého, kterého potkali. To se jim nakonec stalo osudným, neboť trpaslíci se nakonec rozzuřili tak, že nedbali, kolik budou muset zaplatit za pomstu. A tak v letech 2793-2799 vzplanula sedmiletá vyhlazovací válka nazývaná Válka mezi trpaslíky a skřety. Během této války byli vyštváni a pobiti skoro všichni skřeti z Mlžných hor, třebaže to trpaslíky přišlo draho, a u Východní brány Morie byla svedena střašná bitva v Azanulbizaru. Skřeti v ní byli pobiti a hlava jejich velitele Azoga naražena na kůl. Na sto let byly Mlžné hory očičtěny od skřetů, avšak po čase se opět vrátili.

V roce 2941 postihla skřety další pohroma. Po smrti draka Šmaka přišlo pod Osamělou horu velké vojsko skřetů a vlků, vedl je Bolg, syn Azogův, a chtěl se trpaslíkům pomstít. Místo pomsty byl však sám zabit, stejně jako celé jeho vojsko.

Ve Válce o Prsten, jež se odehrála na konci Věku, bojovaly skřetí oddíly na všech frontách. Byly páteří jak morgulského, tak mordorského vojska, bojovali pod stromy Temného hvozdu, a sešli také z Mlžných hor a napadli trpaslíky v Ereboru a lidi v Dolu. Nemělo by se zapomínat ani na skřety z Železného pasu pod velením Sarumana, kteří bojovali s Rohiry u Brodů přes Želíz a obléhali rohanskou pevnost Hláska.

Těžké byly boje mezi skřety na jedné straně a elfy, lidmi a trpaslíky na druhé. Přestože stovky skřetů padaly jako sláma, přicházeli stále další a další posily. Přestože v mnoha z těchto bitev byli skřeti na hlavu poraženi, vypráví se, že Sauron si podržel největší část svého vojska v Mordoru, dokud nepřítel nepřišel k severní bráně jeho říše. Vše se totiž mělo rozhodnout v jediné poslední bitvě před Černou branou Morannonem. Byly tam shromážděny všechny strašné síly Mordoru a na Sauronův příkaz se vrhly na vojsko Kapitánů Západu. Právě v tom okamžiku zanikl v Puklinách osudu Jeden Prsten. Černá brána a Temná věž se rozpukly, nejsilnější Sauronovi služebníci byli stráveni ohněm, z Temného pána se stal černý dým roztrhaný západním větrem a skřeti hynuli jako sláma v plamenech. Přestože nějací bezpochyby přežili, už nikdy nepovstali ve velkém počtu, ale zmenšili se a stali se běsíky, jimž zbyla už jen pověst o někdejší zlé moci.


Nazgulové - Prstenové přízraky

Ve dvacátém třetím století Druhého slunečního věku se ve Středozemi objevilo devět mocných přízraků, kteří se v černé řeči skřetů nazývali nazgulové, totiž "Prstenové přízraky". Tito nazgulové se prokázali jako největší ze všech zlých sluhů a generálů Pána prstenů, Saurona.

Říká se, že nazgulové byli kdysi mocnými lidskými králi a černokněžníky a každý dostal od Saurona Prsten moci. Bylo to devět z devatenácti kouzelných prstenů, jež se Sauronem ukoval Celebrimbor a eregionští kováři. Tito muži po staletí používali své prsteny k uskutečnění vlastních tužeb, přesto však byli ovládáni Jedním prstenem, který vyrobil Sauron. Třebaže tito vybraní muži mocí prstenů žili mnohem déle než obyčejní smrtelníci, jejich podoby vybledly. Ve třiadvacátém století již z nich byly pouhé přízraky a otroci, kteří mysleli jen na to, jak by mohli posloužit Pánu prstenů Sauronovi. Chodili tedy po světě a páchali strašné skutky. Nosili široké černé pláště s kápí, kroužkové brnění a stříbrné přilby, avšak pod nimi byla šedá roucha mrtvých a jejich těla byla neviditelná. Kdokoli jim pohlédl do tváře, zděšeně couval, protože přilbu a kápi jakoby ve vzduchu nedrželo vůbec nic. Avšak někdy se tam, kde měl být obličej, objevoval žár svítících hypnotických očí, nebo v zuřivosti a síle rudý pekelný plamen.

Zbraně nazgulů byly četné: nosili ocelový a plamenný meč, černý palcát a dýku s kouzelnou otrávenou čepelí. Používali kouzla, jimiž lákali k sobě, a kouzla spalujícího čarodějného ohně, a prokletí jejich Černého dechu bylo jako mor zoufalství a jeho hrůza mrazila srdce jejich nepřátel. Smrtelník nemohl nazguly zasáhnout, protože zbraně jim neškodily, pokud nebyly požehnány elfským kouzlem, a každá zbraň, která zasáhla, shořela a zanikla.

Tak po tisíc let Druhého slunečního věku projížděli nazgulové na devíti černých koních po Středozemi jako hrůzný zlý sen. Celý ten čas rozněcovali války stejně jako sám Pán prstenů Sauron. Nezhynuli, dokud na konci toho věku nepadla Sauronova mordorská říše a Poslední spojenectví elfů a lidí nedobylo po sedmi letech obléhání bar3ad-dur. Isildur, syn Elednila, uťal Sauronovi z ruky Jeden prsten, a nazgulové byli i s Pánem prstenů smeteni do stínů a pustin ve východních končinách světa, kde neměli žádnou moc ani podobu.

Nazgulové byli beztvární a bezmocní třináct století Třetího slunečního věku. Jeden prsten však nebyl zničen a Sauron si dokázal opět vytvořit podobu. Ve čtrnáctém století tedy znovu vyvolal své velké služebníky nazguly ze stínů. Devět Černých jezdců povstalo na východě a největší z nich přijel na sever Eriadoru, kde vytvořil království Angmar a zbudoval velkou pevnost v Carn Dum. Povolal legie skřetů a zlé horaly z Obrovišť. Víc než šest set let se v Eriadoru ustavičně válčilo. Tento pán nazgulů, tehdy nazývaný Černokněžný král Angmaru, stále bojoval s arnorskými Dúnadany a z Carn Dum přišlo mnoho zlého. Velké provincie a města padali jedna po druhé až do roku 1974, kdy před barbarskými hordami padla poslední - provincie Arthedain s městem Fornostem. Avšak vláda Černokněžného krále nad severním královstvím Dúnadanů byla krátká, protože v roce 1975 jeho vojsko rozprášili elfští páni Círdan a Glorfindel a gondorský král Eärnur v bitvě u Fornostu. Přesto to Černokněžný král a jeho pán Sauron považovali za velký úspěch, protože smrt skřetů a horalů je netrápila a zničení moci a království Dúnadanů Severu bylo vskutku velkým vítězstvím Temných mocností.

Černokněžný král Angmaru, nazývaný Velký nazgul, opustil zpustošené země Eriadoru a vrátil se do Mordoru. A přestože Sauron ještě nepřišel a skrýval se v Dol Gulduru ve tmě Temného hvozdu, v Mordoru bylo osm ostatních nazgulů, kteří tam tajně přišli o tři století dříve. Tou dobou pracně obnovovali zlou moc té země a shromažďovali k sobě skřetí tlupy.

V roce 2000 vyšli nazgulové z Mordoru do války s gondorskými Dúnadany z jihu a dva roky nato padla východní citadela Minas Ithil, Věž Měsíce". Nazgulové se jí zmocnili a následně byla přejmenována na Minas Morgul, "Věž černých přízraků" neboli Černokněžnou věž a Mrtvé město. Velký nazgul, Černokněžný král Angmaru, se nyní nazýval Morgulským pánem a nosil ocelovou korunu. To on zabil posledního gondorského krále Eärnura a tisíc let vedl válku s Gondorskými jak kouzly, tak silou svých vojsk, nahlodával jejich moc, pustošil jejich města a ničil země.

Avšak teprve v roce 2951 se Temný pán Sauron otevřeně prohlásil a přišel do Mordoru. Říká se, že se Sauron nechtěl prohlásit dříve z obavy, že někdo vlastní jeho prsten, jímž by ho mohl zničit. A ani nejmoudřejší u lidí ještě dlouho nevěděli, že velí morgulským přízrakům a že jsou to nazgulové z Druhého věku.

V roce 3018 Třetího věku začala Válka o Prsten. V tom roce se totiž Sauron dozvěděl, kde se skrývá Jeden prsten, a jeho touha byla tak veliká, že pro něj poslal všech devět nazgulů. Jejich poslání však bylo zmařeno. Když přišli na hranici Roklinky, ztratili v Bruinenském brodu koně a byli zapuzeni elfskými mocnostmi, jež ovládali řeku.

Nazgulové se však znovu objevili v podobách ještě mocnějších na zvířatech stejně strašných jako oni sami. Byly to okřídlené stvůry, pro něž elfové neměli jména. Byly to prastaré bytosti, které přišli do světa dříve, než se začal počítat čas. Přestože měly zobák, pařáty a křídla, nebyli to ptáci ani netopýři: byli to plazi podobní drakům, ale starší. Vytvořil je Sauronův Mistr Melkor v nečistých jamách Utumna, kde povstali draci, Kraken a jiní ohavní netvoři skrytých míst. Okřídlené stvůry vykrmené lidožroutským masem skřetů přerostly všechny létající tvory a nosily nazguly vysoko nad zemí rychlostí větru. Ve Válce o Prsten byli nazgulové vzdor své síle a dravosti ve smrtelném nebezpečí, protože Jeden prsten byl v rukou jejich nepřátel. V bitvě na Pelennorských polích usmrtili rohanská štítonoška Éowyn a hobití bojovník Smělmír Brandorád Morgulského pána, jehož nebylo možno zabít rukou muže. Přestože zůstalo ještě osm nazgulů, i ti byli brzy zahubeni. Když se vznesli do boje s nepřítelem u Černé brány, vznikl veliký poplach v samotném Mordoru. Sauron přikázal nazgulům pospíšit k Ohnivé hoře Orodruině, jíž se říká Hora Osudu, protože tam stál hobit Frodo Pytlík s Vládnoucím prstenem. Nazgulové letěli na okřídlených stvůrách jako vítr Sauronovi na pomoc, ale marně, protože Prsten padl do ohně Hory Osudu a zanikl. Tím okamžitě vzal za své Sauron a celý jeho strašný svět. Černá brána se zhroutila, Temná věž zřítila a mocní nazgulové se uprostřed letu s jekem propadli do plamenů, jež s nimi nadobro skoncovaly.


Trpaslíci


Trpaslíci jsou zvláštní plemeno. O jejich zvláštním počátku, a proč se podobají i nepodobají elfům a lidem, vypráví Silmarillion, ale o tomto příběhu nižší elfové ve Středozemi nic nevěděli, kdežto pověsti pozdějších lidí se mísí se vzpomínkami na jiná plemena.

Jsou vesměs houževnaté, urputné plemeno,tajnůstkářské, pracovité, pamatují na křivdy (i dobrodiní), milují kámen, drahokamy, věci, jež nabývají tvaru pod rukama řemeslníků, spíš než věci žijící vlastním životem. Nejsou však od přírody zlí a málo jich kdy sloužilo Nepříteli z vlastní vůle, ať tvrdí lidské pověsti cokoli. Lidé totiž odedávna lačnili po jejich bohatství a díle jejich rukou a mezi oběma plemeny bylo nepřátelství.

Ve Třetím věku se však ještě mnohde vyskytovalo mezi lidmi a trpaslíky pevné přátelství, a přirozenosti trpaslíku odpovídalo, že při cestování, práci a obchodování v různých zemích, jak totiž žili po zániku svých starobylých, užívali jazyku lidí, mezi nimiž bydleli. Přesto v tajnosti (kterou narozdíl od elfů dobrovolně neodhalovali ani přátelům) užívali svého vlastního zvláštního jazyka, který se léty málo měnil; stal se totiž spíše učeným jazykem než rodnou řečí a pěstovali jej a střežili jako poklad minulosti. Z jiných plemen se mu naučil málokdo. V tomto příběhu se objevuje jen v těch místních jménech, která Gimli odhalil svým druhům, a v bitevním pokřiku, který použil při obléhání Hlásky. Ten alespoň tajný nebyl a od časů, kdy svět byl mlád, jej slyšela mnohá bitevní pole. bar3uk Khazâd! Khazâd ai-menu! "Sekyra trpaslíků! Trpaslíci na vás!"

Gimliho vlastní jméno je ovšem jako jména všech jeho příbuzných severského (lidského) původu. Svá vlastní tajná "vnitřní" jména, svá pravá jména, trpaslíci nikdy nezjevili nikomu z cizího plemene. Nepíší je dokonce ani na náhrobky.


Rod trpaslíků z Ereboru (vypsal Gimli pro krále Elessara) - Podrobnější info: kniha třetí, strana 331

Vrrci

Ve Třetím slunečním věku žila v Rhovanionu zlá odrůda vlků, která se spřáhla s horskými skřety. Těmto vlkům se říkalo vrrci, a když se vydávali do boje, často na nich jezdili skřeti, takzvaní Jezdci na vlcích, jako na koni. V bitvách Války o Prsten byli vrrci zdecimováni spolu s většinou skřetích tlup a dochované historie Středozemě od té doby o těchto dravých šelmách nemluví.


Balrogové

Valaraukar byli původně Aulëho Maiar, které Melkor zlákal již na počátku svých dnů. Nakonec se stali jeho nejoddanějšími a nejstrašnějšími služebníky při uskutečňování jeho záměrů. Ve vznešené elfštině se jim říkalo balrogové, "démoni moci".

Oděli se strašnou podobou obřích démonů podobnou lidem s vlající ohnivou hřívou a z nozder jim šlehaly plameny. Zdálo se, že se pohybují v oblaku černého stínu a jejich údy uměly objímat jako hadí. Hlavní zbraní balrogů byl mnohopramenný ohnivý bič, a přestože nosili i palcát, sekyru a planoucí meč, jejich nepřátelé se nejvíc děsili ohnivého biče. Byla to tak strašná zbraň, že i obrovská pavoučice Ungoliant, kterou nemohli zahubit ani Valar, byla vyhnána z Melkorovy říše ohnivými šlehy balrogů.

Nejzlopověstnějším z plemene balrogů byl Gothmog, Pán balrogů a hlavní velitel Angbandu. V beleriandských válkách padli za oběť Gothmogovu biči a sekyře tři velcí elfští páni.

V Bitvě pod hvězdami skolil Gothmog Fëanora, nejslavnějšího z elfských králů, přímo u brány Angbandu. V Bitvě náhlého plamene zabil Fingona, Velekrále Noldor. Nakonec vedl - opět v Melkorových službách - vojsko balrogů a jeho zlobří gardu a velel legiím skřetů i dračímu plemeni při útoku na království Gondolin a jeho vyplenění. Zabil elfského pána Ectheliona, ale tehdy, při pádu Gondolinu, byl tímž Ecthelionem rovněž zabit na králově náměstí. Při každém Melkorově povstání a v každé jeho bitvě byli balrogové mezi jeho nejpřednějšími bojovníky, a tak při ničivé Válce hněvu, jíž skončila i Melkorova říše, vyhynula i většina balrogů. Říká se, že někteří prchli z Poslední bitvy a zahrabali se až ke kořenům hor, ale po mnoha tisíciletích již o těchto zlých bytostech nebylo ani slechu a většina lidí věřila, že navždy odešli ze země. Avšak ve Třetím slunečním věku trpaslíci dolující hluboko pod Morií náhodou vypustili pohřbeného démona. Jakmile byl na svobodě, srazil dva krále trpaslíků, shromáždil k sobě skřety a zlobry a trpaslíky navždy vyhnal z Morie. Jal se líčí v Červené knize Západní marky, panování balroga se nikdo nepostavil, dokud ho nesmetl z vrcholku Zirakzigilu čaroděj Gandalf po bitvě na Můstku v Khazad-dum.


Elfové 


I. Vanyar

V příbězích, které se dochovaly lidem, se nejméně vypráví o té ze tří čeledí elfů, jež se vydaly na Velkou pouť ze Středozemě do Zemí neumírajících, která je považována za první a jejíž král Ingwë je uváděn jako nejvyšší pán nade všemi elfskými národy. Jsou to Vanyar, Sliční elfové. Zdají se zlatí, protože vlasy mají nejplavější ze všech národů. Jsou nejvíce v souladu s Valar a ti je nejvíc milují; úradky Pána Valar Manwëho a jeho choti Vardy jsou pro ně vždy závazné.
 
Vanyar neměli mnoho společného s lidmi. Do Středozemě se vrátili jen jednou, a to aby bojovali s Morgothem ve Válce hněvu, jíž skončil První sluneční věk. Žádný z Vanyar se ve Středozemi nezdržel, všichni překročili moře a vrátili se do Zemí neumírajících.
 
To, co je o Vanyar známo, se lidé doslechli od Vyhnanců - Noldor, kteří se vrátili do Středozemě v době vzniku lidí. Přestože jsou Vanyar nejméně početnou ze Tří čeledí, jsou nejmoudřejší a nejudatnější.
 
V prvních dnech ve Valinoru postavili s Noldor město Tirion na zeleném pahorku Túně. Bylo to velké město s bílými hradbami a věžemi a nejvyšší ze všech elfských věží byla Mindon Eldaliéva, věž Ingwëho. Z ní svítila přes Stínové moře jedna stříbrná lampa a na nádvoří Ingwëho věže stál Galathilion, semenáček ze stromu Telperionu, a vzkvétal s elfským lidem.
 
Po čase si však Vanyar ještě více zamilovali světlo Stromů, protože je inspirovalo ke skládání básní a písní, které je jejich největším potěšením. Proto se chtěli usídlit tam, kde je viděli v plné síle. Ingwë tedy vyvedl svůj lid z Tirionu na úpatí Taniquetilu, hory Manwëho. Vanyar se zavázali, že tam zůstanou, a zůstávají tam, přestože Stromy dávno pohasly.

II. Noldor

Nejmocnější z elfů, kteří obývali Středozem, byli Noldor, nejproslulejší ve zpěvech a pověstech, jež se dochovaly lidem. Byli to elfové , kteří vytvořili Velké klenoty nazývané silmarily a také Prsteny moci. Pro tato díla byly svedeny největší války, jaké kdy elfové a lidé zažili.
 
Noldor byli druhou z čeledí Eldar, kteří přišli do Zemí neumírajících. Jméno Noldor znamená "poznání" a oni o ně usilovali nejvíce ze všech elfů. V letech Stromů Valar byl jejich králem Finwë a s velikou radostí se tehdy učili od svých vychovatelů, Valar a Maiar. V onom věčném zlatém a stříbrném světle Noldor sílili a zušlechťovali se. Jejich město Tirion na zeleném pahorku Túně, jež hledělo na hvězdami ozářené moře, bylo mocné a krásné. Bylo totiž vystavěno ve Světelném průsmyku nazývaném Calacirya, jediném průchodu přes vysoké hory Pelóri, jež obepínali země Eldamar a Valinor. Touto průrvou proudilo světlo Stromů a dopadalo na západní stranu města. Na východě, ve stínu Túny, hleděli elfové na hvězdy zářící nad Stínovými moři.
 
Tak se stali Noldor moudrým lidem, ale vynikali především v řemeslech Aulëho, Tvůrce země. Vytesali velké eldamarské věže ze skály a z třpytivého bílého kamene vyrobili mnoho krásných věcí. První vynesli na povrch drahokamy ležící v srdci hor. Kameny velkoryse rozdávali a sídla elfů i Valar se třpytila drahokamy Noldor, ba i pláže a jezírka v Eldamaru prý zářily světlem pohozených drahokamů.
 
Noldorskému králi a jeho choti Míriel se narodil syn Curufinwë, jemuž se říkalo Fëanor, totiž "ohnivý duch". Ze všech řemeslníků, kteří se naučili řemeslům Aulëho, byl Fëanor největší. Ani mezi Maiar ho nikdo nepřekonal. Jako první totiž vytvořil umělé elfské drahokamy, jež byly jasnější a čarovnější než kameny ze země. Při výrobě byly bledé, ale pod hvězdami se modře a jasně rozzářily, takže byly přirovnávány k očím elfů. Fëanor vyrobil také jiné krystaly, palantíry, "vidoucí kameny". Tyto kouzelné kameny daly o několik věků později elfové z Avallónë Dúnadanům. Největším Fëanorovým činem však bylo vytvoření oněch tří pověstných drahokamů, které zachytily ve svém krystalu smíšené světlo Stromů Valar. Byly to silmarily, nejkrásnější klenoty, jaké kdy viděl svět, protože svítily živoucím světlem. Přesto, jak se vypráví v Quentě Silmarillion a v Noldolantë, Fëanorovy velké ambice spojené se zlými činy Melkorovými vedly k největší zhoubě, jakou kdy poznaly elfské národy. Melkor totiž vyšel s pavoučicí Ungoliant, zničil Stromy, zabil Finwëho a ukradl silmarily. Fëanor složil přísahu pomsty, jež byla od té doby prokletím jeho lidu. V hněvu následoval Melkora, jehož nazval Morgoth, "Temný nepřítel světa", do Středozemě. Tak začala Válka o Klenoty a beleriandské války, které trvaly po celý První sluneční věk.
 
Během tohoto věku válek Noldor přinesli do Středozemě velké dary. Na čas také vznikla noldorská království v Hithlumu, Dor-lóminu, Nevrastu, Mithrimu, Dorthonionu, Himladu, Thargelionu a Východním Beleriandu. Nejkrásnější z noldorských byla dvě skrytá království: Gondolin spravovaný Turgonem a Nargothrond, kde vládl Finrod Felagund.
 
Ve Válce o Klenoty byl zabit Fëanor a téměř všech jeho sedm synů: Amrod, Amras, Caranthir, Celegorm, Curufin a po Velké bitvě si vzal život i udatný Maedhros a Maglor utekl a stal se nezvěstným. Padli i Fëanorův nevlastní bratr Fingolfin v boji muž proti muži z Morgothem a Fingolfinovy děti Fingon, Turgon a Aredhel byli zabiti. A přestože jeho druhý nevlastní bratr Finarfin zůstal ve Valinoru, kde vládl ostatku Noldor v Tirionu, všechny jeho děti odešly do Středozemě a jeho čtyři synové Aegnor, Angrod, Finrod a Orodreth byli zabiti. Tak ve Středozemi zůstala ze všech noldorských vládců a jejich dětí naživu jedině Finarfinova dcera Galadriel.
 
Během let Prvního věku Morgoth a jeho služebníci zničili všechna noldorská království. Tou dobou bylo v Beleriandu mnoho jiných, jejichž osud byl zčásti spjat s osudem Noldor. Tyto války zničily říše Šedých elfů a rovněž trpasličí říše Nogrod a Belegost i většinu panství Tří domů Edain.
Nakonec však proti Morgothovi přišli ze Zemí neumírajících Valar a Maiar. Tak došlo k Velké bitvě a Válce hněvu. Před touto mocnou silou Angband padl a Morgoth byl navždy vyvržen do Vnější temnoty. Boj byl však tak prudký, že se Beleriand rozpadl a většinu ho pohltilo moře.
Válku o Klenoty přežilo málo těch, kdo by mohli odvozovat svůj původ z královské linie Noldor. Poslední noldorské království v Zemích smrtelníků vytvořil Gil-galad, syn Fingona, syna Fingolfinova. Bylo to v Lindonu, který zbyl po dřívějším Ossiriandu a tvořil teď pobřežní země Středozemě.
 
S Gil-galadem bydlel Celebrimbor, syn Curufinův, pravděpodobně jediný kníže z Fëanorova rodu, který se dožil Druhého věku. Přišli také Galadriel, Půleflové Elros a Elrond a mnoho sindarských pánů, stejně jako Círdan z Falathrim, Laiquendi a Atani - lidé, kteří byli za Války o Klenoty věrní elfům.
 
Tou dobou mnoho elfů nastoupilo v Šedých přístavech na loď a odplulo na Tol Eressëu v zátoce Eldamaru v Zemích neumírajících. Zbudovali tam město Avallónë. Také Atani dostali krásný ostrov v Západním moři a opustili Středozem.
 
Avšak všichni z noldorské královské linie zůstali. Gil-galad vládl v Lindonu a Šedé přístavy držel Círdan. Avšak v roce 750 Druhého věku prý Celebrimbor z Lindonu odešel a zbudoval si království na úpatí Mlžných hor nedaleko trpasličího města Khazad-dum. Tito elfové si začali říkat Gwaith-i-Mírdain, "Klenotnický lid", a v legendách pozdějších časů elfští kováři. Zde na Sauronovo lstivé přesvědčování Celebrimbor, vnuk Fëanora, jenž vyrobil silmarily, ukoval Prsteny Moci, a tak vzniklo druhé velké dílo Noldor, o něž bylo svedeno další kolo trpkých válek. Tehdy si totiž Sauron vyrobil Jeden prsten, jenž by ovládal všechny ostatní. Elfové to odhalili a v hněvu povstali, ale ve válce se Sauronem byli Celebrimbor i většina jeho lidu zabiti, Eregion zpustošen, a přestože přišel Elrond Půlelf s vojskem, mohl už jen zachránit hrstku pozůstalých a uchýlit se do Imladris, jíž lidé říkali Roklinka. Tam vznikla jediná noldorská pevnost mezi Modrými a Mlžnými horami.
 
Tou dobou byl ohrožen i Lindon, ale potomci Edain, Númenorejci, připluli se svým velkým loďstvem a zahnali Saurona na východ. Ještě později se vrátili a Temného pána zajali, ale nezahubili. Drželi ho jako vězně, a tak došlo k jejich pádu, protože je obrátil proti Valar a pro jejich pošetilost je pohltilo moře.
 
Pak se Sauron vrátil do Středozemě, kde stály pouze noldorské říše Lindon a Roklinka, ačkoli i království ve Velkém zeleném hvozdu a Lothlórienu byly vybudovány noldorskými a sindarskými šlechtici a lesními poddanými. Avšak po Sauronově návratu došlo opět k válce. Vzniklo Poslední spojenectví elfů a lidí a v oné válce, jíž skončil Druhý věk, zabil Sauron Gil-galada a krále Dúnadanů, ale sám byl s celou říší Mordor zničen.
 
Od té doby nebyl ve Středozemi žádný noldorský Velekrál, ale království zůstala. Panování v Lindonu i v Šedých přístavech připadlo Círdanovi, kdežto v Roklince dál vládl Elrond. Ve Třetím věku bylo nejkrásnější království Lothlórien, kde panovala královna Galadriel, nejurozenější z Noldor, kteří dosud žili ve Středozemi. Ačkoli ve Zlatém lese žilo mezi lidem nazývaným Galadhrim málo Noldor, byl nejzářivější a nejvíc se podobal dávným noldorským říším.
 
Jak se vypráví v Červené knize Západní Marky, když byl na konci Třetího věku zničen Jeden prsten i Sauron, Elrond byl povolán z Roklinky a Galadriel přišla z Lothlórienu na bílou loď, která je měla odvézt do Zemí neumírajících. Když byla královna pryč, Lothlórien vybledl a noldorská království ve Středozemi ve Čtvrtém věku upadla. Říká se, že Círdan Stavitel lodí odvezl poslední Noldor do Zemí neumírajících. Tam nyní žije ostatek noldorského lidu, který nejvíce trpěl, způsobil největší zármutek, vykonal největší činy a získal největší věhlas ze všech elfů v příbězích, které se dochovaly během věků. Jaké byly jejich činy po odplutí poslední lodi, zjeví těm, kdo žijí v Zemích smrtelníků, jedině Velká hudba na konci.

III. Teleri

Byli poslední z průvodu Eldar, kteří dorazili do Valinoru. Protože však museli nejdéle čekat na "převoz" jejich řeč se vyvíjela jinak než u Vanyar či Noldor. Za tuto dobu čekání si zamilovali vůni a hudbu moře a proto i po svém příchodu do Zemí neumírajících zůstali a usadili se na pobřeží, stranou od zbylých dvou rodů.
 
Byli tři čeledě elfů, které se za hvězdných věků vydaly na Velkou pouť z Východu Středozemě do Zemí neumírajících. První dvě se jmenovaly Vanyar a Noldor a jako první z elfského zástupu dospěly do Zemí neumírajících za Velkým mořem. Lid třetí byli nejpočetnější, a tak putovali přes kraje Středozemě nejpomaleji. Během Velké pouti se Teleri stali roztříštěným a rozděleným lidem.
Teleri zůstali stát na hranicích Západu Středozemě a báli se překročit Velkou řeku Anduinu a Mlžné hory. Někteří elfové se odtrhli a šli na jih do údolí Anduiny, kde žili mnoho set let. Říkalo se jim Nandor a za pána si vzali jistého Lenwëho.
 
Hlavní voj Teleri však pokračoval k západu přes Mlžné a Modré hory do země, jež se později nazývala Beleriand. Tehdy došlo k největšímu rozdělení Teleri. Všichni tábořili ve velkém hvozdu za řekou Gelion, když tu se jim ztratil jejich král Elwë Singollo, který jako jediný z nich spatřil Stromy Valar v Zemích neumírajících. Elwë vkročil do lesa Nan Elmothu a tam upadl v zakletí lásky k Maie Melian. V tom očarování zůstával, roky plynuly a jeho lid ho hledal. Část, která si říkala Eglath, "opuštění", bez něho nechtěla jít dál. Zůstali mu věrní, dokud se nakonec nevrátil s Melian jako svou nevěstou. Eglath byli přejmenováni na Sindar, "Šedé elfy", a pod tímto svazkem elfa a Maii zbudovali během hvězdných roků nejmocnější elfské království ve Středozemi.
 
Dávno předtím, než se král Elwë vrátil, přijala však větší část Teleri za krále jeho bratra Olwëho a odebrala se na západ k Velkému moři. Tam čekali na znamení Valar, že je přivedou do Zemí neumírajících. Dlouho čekali na pobřeží Středozemě a zamilovali si moře pod hvězdami. Na pobřeží si zpívali smutné a statečné písně. Byli ze všech elfů nejlíbeznější pěvci a nejvíc milovali moře. Někteří jim říkali Lindar, "pěvci", a jiní Falmari, "mořští elfové". Když Maia vlnobití Ossë uslyšel elfské písně, přišel k nim a zpíval jim o vlnách a moři. Od Ossëho se velmi poučili o moři a jejich láska k vzhledu a zvukům oněch bouřných břehů Středozemě ještě vzrostla.
 
Tak se stalo, že když Pán vod Ulmo připlul k Teleri s ostrovem bez kořenů, který byl lodí, někteří z té čeledi se putování opět zřekli. Dostali jméno Falathrim, "elfové z Falasu", a zůstali z lásky k pobřeží Středozemě. Zvolili si za pána Círdana a usídlili se v přístavech Brithombaru a Eglarestu. Později se stali prvními staviteli lodí ve Středozemi.
 
Největší část Teleri odešla s Ulmem na západ, přestože Ossë je sledoval a zpíval jim a nedovolil jim zapomenout na požehnání moře. Když Ulmo viděl, jak milují vlny, nechtěl je odvézt z dosahu moře. Když tedy dospěl na dohled Zemí neumírajících, nedopravil je na pobřeží ale zakotvil ostrov v zátoce Eldamaru v dohledu světla země jejich příbuzných, ač mimo jejich dosah. Pouť Teleri se opět přerušila a jeden věk opět žili odděleně od svých příbuzných. Jejich jazyk se pobytem na Tol Eressëi, "osamělém ostrově", změnil; vždy měli na jazyku zvuky moře a jejich jazyk již nebyl jazykem Vanyar a Noldor.
 
Valar se však na svého bratra Ulma zlobili, protože chtěli přivést Třetí čeleď až na pobřeží své říše. Na jejich výzvu se Ulmo obměkčil a poslal ještě jednou Ossëho, aby je učil. Ossë je, ač nerad, naučil umění stavět lodě, a když byly lodě postaveny, Ulmo poslal obrovské labutě, jež nakonec dovlekli Teleri do Eldamaru.
 
Teleri byli vděční, že konečně dospěli na konec své pouti, a byli vřele uvítáni. Noldor a Vanyar přišli z města Tirionu na Túně s mnoha dary z drahokamů a zlata. A Teleri časem poznali světlo Stromů a moudrost lidu Valar.
 
Se svým králem Olwëm budovali krásná sídla z perleti a lodě podobné Ulmovým labutím, s očima a zobáky z gagátu a zlata. Své město nazvali Alqualondë, totiž "labutí přístav". Zůstali blízko vln, které se naučili milovat, chodili po pobřeží nebo se plavili po zátoce Eldamaru. Teleri byli šťastný lid a zůstávají takoví; jejich lodě stále vyplouvají z klenuté, mořem tesané brány jejich přístavu a města. O válce a svárech vědí málo. Starají se o moře, lodě a zpěv. To jsou jejich hlavní radosti.
 
Válku zažili dvakrát a pokaždé zcela nečekaně. Poprvé, jak vypráví "Aldudénië", příběh o zatmění Valinoru, přišel k Teleri do Alqualondë Fëanor, pán Noldor, a přál si od nich lodě, aby odplul do Středozemě a mohl pomstít otcovu smrt a vydobýt zpět od Morgotha silmarily. Král Olwë jeho přání odmítl, a tak bojovní Noldor mnoho Teleri pobili a lodě jim vzali. To bylo první zabíjení elfů elfy, o němž se v Ardě ví. Vždy bylo chápáno jako velké zlo a nikdy se nepřestalo Fëanorovým synům vyčítat.
 
Ještě jednou jedinkrát si Teleri z Alqualondë ozkoušeli válčení. Bylo to ve Válce hněvu, když Valar, Maiar a Eldar šli do Velké bitvy na konci Prvního slunečního věku a porazili vzbouřeného Valu Melkora, jehož elfové nazývali Morgoth. Ani tehdy však Teleri nebojovali, ale pouze na svých lodích přepravili vanyarské a noldorské bojovníky přes Západní moře ze Zemí neumírajících do Středozemě. Přestože byli ochotni Noldor pomoci, nechtěli za ně umírat na bitevním poli, protože se dobře pamatovali na první Zabíjení rodných.
 
"Akallabeth" vypráví, že když Númenor rozerval vnitřnosti světa při svém pádu, sféry smrtelníků a nesmrtelných se oddělily. Od té doby mohly propast mezi mezi sférami překonat pouze lodě Teleri. Krásné bílé labutí lodě Teleri jsou divem a zázrakem a smrtelný svět už nikdy nic podobného neuviděl, přestože v zátoce Eldamaru se dosud plaví a budou plout až do zrušení Eä.

IV. Nando

Byli tři čeledi elfů, které se vydaly na Velkou pouť k Zemím neumírajících. Třetí a nejpočetnější byli Teleri, a protože jich bylo tolik, pohybovali se nejpomaleji a vyskytl se u nich větší počet těch, kdo nedokázali nebo nechtěli dojít až na konec, než u druhých dvou čeledí. K prvnímu rozdělení během pouti došlo, když Teleri zůstali stát před Velkou řekou Anduinou a za ní spatřili Mlžné hory. Tato mohutná hráz elfy zděsila, a tak místo aby riskovali přechod, Lenwë, jeden z vůdců Teleri, odvedl svůj lid po proudu Velké řeky Anduiny a žili pak na místech, jež jiní z jejich příbuzenstva neznali; byli nazýváni Nandor, "ti, kdo se obracejí nazpět". Byli toulavým lesním lidem a v lesní moudrosti se jim nikdo nevyrovnal, stejně jako ve znalosti kelvar a olvar Středozemě. Lovili lukem a měli zbraně z některých neušlechtilých kovů, neuměli však kovat ocelové zbraně, jimiž by bojovali se zlými stvůrami, které později přišli ze Severu.
 
Více než dva hvězdné věky žili Nandor poklidně v zemích, jimiž se toulali, v údolích Anduiny. Někteří překročili Bílé hory a vstoupili do Eriadoru. Byli stále znalejší lesů a vod, ale když je napadli zlé bytosti, byli nepřipravení a jejich počet se začal tenčit. Mnohé pobily zástupy skřetů v ocelových botách, tlupy kamenných zlobrů a smečky hladových vlků.
 
Mnozí Nandor se dík své lesní moudrosti skryli před číhající hrůzou, avšak Denethor, syn krále Lenwëho, k sobě shromáždil mnoho Nandor a opět se vydal na dávno opuštěný pochod k Západu. Hledal příbuzné, kteří by mu pomohli, protože Nandor se doslechli o moci Sindar, vedených tím, kdo býval králem všech Teleri, Elwëm Singollem, jenž se nyní jmenoval Thingol. Denethor překročil Modré hory a vstoupil do Beleriandu, takže přivedl větší počet Nandor opět pod svrchovanost jejich pravoplatného krále. Sindar je uvítali, poskytli jim ochranu, naučili je některým válečným dovednostem a udělili jim k obývání Ossiriand, "sedmiříčí". Již se jim neříkalo Nandor, ale Laiquendi a Zelení elfové, pro jejich lásku k zeleným lesům, a protože se oblékali do zeleného, aby v očích nepřítele splývali s lesem. A tak ve věku před východem Slunce blaženě žili u řek a ve hvozdech Ossiriandu a sladký zpěv Laiquendi soupeřil s melodiemi slavíků.

V. Sindar

To, jak se Šedí elfové, jimž se říká Sindar, stali samostatným rodem, líčí příběh o Putování elfů. Na počátku patřili k Třetí čeledi, Teleri, a jejich král byl velekrálem Teleri. V oněch prvních letech se jmenoval Elwë Singollo a byl ze všech elfů nejurostlejší. Vlasy měl stříbrné a jako jediný z Teleri (s noldorským pánem Finwëm a vanyarským pánem Ingwëm) byl valarským Lovcem Oromëm vzat do Zemí neumírajících, aby viděl světlo Stromů Valar. Když byl vrácen svému lidu, nikdo nedychtil dospět ke Světlu víc než on. Teleri byli největším zástupem, který se ubíral na západ, ale pro svou početnost byli na dlouhé cestě stále poslední. Mnozí Teleri se během té pouti ztratili, ale Elwë je stále pobízel dál, až nakonec přišli do Beleriandu za Modrými horami.
 
Načas se utábořili v lese u řeky Gelionu. Na tomto místě podle elfských pověstí Elwë Singollo vešel do lesa Nan Emlothu a upadl do bezčasého zakletí. Jeho lid ho hledal, léta však plynula a mnozí se vzdali naděje, předali království jeho bratru Olwëmu a pokračovali v pouti na západ. Mnozí jiní však nového krále nechtěli a neopouštěli to místo. Zůstali v Beleriandu a říkali si Eglath, "opuštění". Od té doby byli odděleni od svých telerijských příbuzných.
 
Časem se Eglath dočkali odměny, protože Elwë Singollo se z lesa Nan Emlothu vrátil. Jeho lid však zůstal ohromen změnou, která se s ním stala. S ním přicházela i původkyně jeho zakletí, Maia Melian, Elwëho královská choť. Světlo její tváře bylo pronikavé a líbezné, Eglath se jí poklonili a plakali radostí z návratu svého krále.
 
Král se změnil i jinak, neboť už netoužil jít na Západ, ale zůstat v Beleriandském hvozdu, shromáždit k sobě svůj lid a vytvořit tam království. Světlo ve tváři Melian bylo pro něho krásnější než světlo Stromů. Tak vzniklo nové království, jeho lid se již nenazýval Eglath, ale Sindar, "šedí elfové", a elfové Soumraku.
 
Během hvězdných věků se Sindar stali největším elfským lidem v Zemích smrtelníků a patřily jim všechny země Beleriandu. U moře našli ostatek Teleri nazývaný Falathrim, a ten se svým pánem Círdanem uvítal navráceného krále a přísahal mu věrnost. Tak to bylo i s ostatkem Nandor, kteří přišli do Beleriandu (a později se nazývali Zelení elfové či Laiquendi). I ti přijali Elwëho za krále. Během doby vznikl mezi Sindar nový elfský jazyk a v této sindarštině již jejich král nebyl Elwë Singollo, ale Elu Thingol, "Král Šedoplášť".
 
Vypráví se, že za hvězdných věků vyšel z Modrých hor zvláštní lid, který si říkal Khazâd; elfové mu říkali Naugrim neboli "zakrslý lid". Byli to trpaslíci, kteří přišli s beleriandskými elfy mírumilovně obchodovat. Oběma plemenům se dobře vedlo a jedno se od druhého přiučilo mnoha řemeslům. S pomocí trpaslíků bylo zbudováno největší elfské město ve Středozemi, nazývané Menegroth neboli "tisíc jeskyní". Přestože město bylo uvnitř hory, bylo popisováno jako bukový les, v němž svítily zlaté lucerny, zpívali ptáci, toulala se zvířata a prýštily stříbrné fontány. Bylo tam vždy světlo, jako po celých lesích okolo Menegrothu, neboť toto sindarské království bylo všemocné, když mu vládlo spojení elfa a Maii. Ze svazku Thingola a Melian vzešla dcera Lúthien a pověst praví, že to bylo nejkrásnější stvoření, jaké kdy vstoupilo na svět.
 
Avšak věky míru pod hvězdami skončily; ve Valinoru vypukla válka a Stromy Valar byly zničeny. Melian však byla moudrá královna s darem předvídání a rozhodla se vyvést Sindar ze zla, jež mělo postihnout okolní zemi. Vrhla mocné kouzlo a obetkala jím velký hvozd Doriath okolo Menegrothu, takže se ze sindarské říše stalo skryté království. Toto kouzlo bylo silnější než vysoké hradby pevnosti a nazývalo se Melianin pás. Nemohlo je zvenčí prolomit žádné zlo a každé se rozplynulo dřív, než mohlo proniknout dovnitř.
 
Ačkoli tehdy ze Zemí neumírajících přišli Noldor pronásledující Morgotha a v Beleriandu zuřila Válka o Klenoty, Sindar většinou ohroženi nebyli. Nechtěli také jednat s vrahy rodných ani jim pomáhat, protože se doslechli o činech Noldor v Zemích neumírajících, jak totiž pobili jejich příbuzné a ukradli lodě Teleri z Alqualondë.
 
Jak ale vypráví příběh o Lúthien a Berenovi, velké zlo přišlo nečekaně z nitra království. K Thingolovi totiž přišel kdosi z lidského rodu a požádal o ruku Lúthien. Thingol pohlížel na smrtelníky s opovržením a byl v pokušení ho usmrtit. Místo toho uložil Berenovi nesplnitelný úkol. Jako cenu za nevěstu měl Beren vyříznout z Morgothovy železné koruny silmaril a přinést jej Thingolovi. To byla výprava za silmarilem, jež způsobila Sindar tolik zlého. Tato výprava vtáhla Sindar do Sudby Noldor a pod kletbu, která spočívala na silmarilech.
 
Berenovi se neuvěřitelným činem s pomocí Lúthien a vlkodava Huana podařilo úkol splnit, vyvolal tím však nejen zlobu Morgotha, ale i trpaslíků a Noldor. Trpasličí řemeslníci, kteří pracovali pro Thingola ve Skrytém království totiž zatoužili po silmarilu, Thingola zavraždili a klenot ukradli. Nepodařilo se jim však utéci a byli také zabiti. Po Thingolově smrti Melian zahalila svou moc závojem a s pláčem navždy opustila Středozem. V tom okamžiku spadlo ze skryté říše Doriathu kouzlo.
 
Když nyní pevnost Menegroth nechránila žádná zábrana, přišli trpaslíci z Nogrodu a Fëanorovi synové, Noldor, a zpustošili ji. Tím velké království navždy zaniklo, přestože několik tamních pánů zůstalo naživu.
 
Ve Druhém slunečním věku někteří z těchto sindarských pánů s mnohými Noldor odpluli na Tol Eressëu a vystavěli město a přístav Avallónë. Jiní sindarští páni však zůstali ve zbytku Beleriandu, jemuž se říkalo Lindon. Jak léta plynula, někteří synové sindarských pánů odešli z Lindonu do zemí za Mlžnými horami, kde vytvořili nová království mezi lesními elfy. Dva nejslavnější byli Thranduil, který odešel do Velkého zeleného hvozdu a vytvořil tam Lesní říši, a Celeborn, příbuzný Thingolův, který s noldorskou kněžnou Galadriel vytvořil království Lothlórien, Zlatý les. Někteří sindarští páni se také usídlili u Elronda v Roklince a v Šedých přístavech u Círdana Stavitele lodí. Ve Válce o Prsten nejvíce proslul elf Legolas, syn Thranduilův. Byl jedním z devíti hrdinů Společenstva Prstenu a po Válce o Prsten založil jednu z posledních elfských kolonií v krásných ithilienských hvozdech v Gondoru.
 
Ve Čtvrtém slunečním věku však všechny eldarské mocnosti světa slábly a poslední Sindar odpluli s ostatními elfy z Šedých přístavů do Zemí neumírajících.

VI. Lesní Elfové (Taurwaith)

Ve většině zalesněných krajů Středozemě na východ od Mlžných hor, jež nebyly úplně pohlceny Morgothovým a Sauronovým zlem, žil ostatek elfů, kteří při Velké pouti z různých důvodů odpadli a zvolili si za svou zem tehdy ještě rozsáhlé hvozdy Středozemě. Někteří zůstali ve Velkém zeleném hvozdu, jiní překročili Anduinu a usadili se v lesích v jižním Gondoru nebo v Eriadoru. V lesích se vyznali výborně a oči jim jako všem elfům zářily hvězdným svitem. Nebyli mocní jako jejich příbuzní, vznešení Eldar, byli však větší než lidé a všechna ostatní plemena, jež následovala. Během věků, následujících po východu Měsíce a Slunce se mnoho mírumilovných lesních elfů z Východu zatoulalo na Západ. Žili stejně jako Avari v kmenech, nestavěli města a neměli krále.
 
V letech následujících po Prvním slunečním věku se počty i země noldorských a sindarských elfů zmenšily, a aby svá království rozhojnili, brali si tito Vznešení elfové za poddané lesní elfy. Tak se lesní elfové naučili mnohému z jazyka a kultury Vznešených elfů a získali mnoho dovedností, jež pocházeli ze Zemí neumírajících. Pod těmito pány lesní elfové nějaký čas sílili a bohatli. Největší moc a krásu bylo možno najít u lesních elfů, jimž ve Zlatém lese Lothlórienu vládli Celeborn a Galadriel. Celeborn, příbuzný Thingolův, byl totiž počítán k největším sindarským pánům, a Galadriel byla dcerou Velekrále Noldor, jenž zůstal v Amanu. Moc Celeborna a Galadriel nad Zlatým lesem odrážela zlé moci a lesním elfům se dobře dařilo přes všechny těžkosti Třetího věku, ačkoli byli třikrát napadeni. Tito elfové byli Galadhrim, "Stromový lid", a světlo a sláva Zlatého lesa zašly, teprve když královna Galadriel nakonec odplula do Zemí neumírajících.
 
V elfských písemnostech se rovněž uvádí, že ve Velkém zeleném hvozdu (jenž byl později nazýván Temný hvozd) bylo ve Druhém, Třetím a Čtvrtém slunečním věku lesní království sindarského pána Thranduila. Skryté město Thranduilových lesních elfů bylo krásné a kouzelné, neboť bylo zmenšeným obrazem prastaré sindarské říše Menegrothu - kdysi nejkrásnějšího města ve Středozemi. Jen část jeho krásy však přežila a odolala temným nájezdům Třetího věku i Bitvě pod stromy ve Válce o Prsten. Vypráví se, že ve Čtvrtém věku vzal králův syn část lesních elfů z této říše do ithilienských lesů v Gondoru. Tento princ se jmenoval Legolas a stal se pánem elfů v Ithilienu.

VII. Avari

V čase Procitnutí žili všichni elfové na východě Středozemě blízko Orocarni, Východních hor, na břehu vnitrozemského moře Helcaru. Časem však přišlo pozvání Valar a všichni elfové se museli rozhodnout mezi hvězdným svitem a svitem Stromů. Ti, kdo si zvolili věčné světlo a vydali se na Velkou pouť, se od té doby nazývali Eldar, kdežto ti, kdo zůstali nebo odpadli hned na počátku a vrátili se, se nazývali Avari, "Neochotní".
 
Avari se stali méně mocným lidem, protože jejich země zbar3bar3štěla působením Temných mocností a zlých plemen, takže elfů ubývalo a skrývali se. Stali se jakoby stíny a strašidly, neviditelnými lidským očím. Žili v těsné blízkosti lesů, nestavěli města a neměli krále. Později, za Sluněčních věků, někteří Avari zbloudili na Západ a zamýchali se mezi lesní elfy do velkých záležitostí svého eldarského příbuzenstva, pod jehož vládou se jim vedlo dobře a zesílili, než jich opět ubylo.

VIII. Falathrim

Falathrim, elfové z Falasu, žili v přímořském kraji Beleriandu v rocích hvězdného svitu a v Prvním slunečním věku. Vládl jim Círdan, Stavitel lodí. Byli z rodu Teleri, ale během dlouhého čekání na převoz do Blažené říše si natolik zamilovali moře, pláže a hudbu vln, že odmítli nakonec dokončit Velkou pouť a oddělili se od svých příbuzných. Falathrim žili neustále u moře a znali jej nejlépe ze všech národů Středozemě. Jako první v Zemích smrtelníků stavěli lodě. Círdanovy lodě byly lehké bílé, takřka nepotopitelné a jako jediné mohli podniknout dalekou plavbu Přímou cestou do Zemí neumírajících i po Proměně, kdy byly Západní země vzaty z Kruhů světa.
 
Nějaký čas po tom, co Teleri odpluli do Valinoru, žili Falathrim osaměle na pobřeží Beleriandu a vystavěli si dva velké přístavy Brithombar3 a Eglarest. Avšak po nějakém čase míru pod hvězdami zjistili, že jiná část Úmanyar zmocněla v zemi Doriathu nedaleko na východ od Falasu. Králem těchto elfů byl Elu Thingol, který se předtím ztratil, a s ním kralovala jeho choť Maia Melian.
 
Tou dobou se Círdan a Falathrim se svými bratry Šedými elfy znovu setkali a stali se spojenci, neboť přijali jazyk Šedých elfů a ležely jim na srdci všechny jejich záležitosti. V letech sváru, jež nastaly s východem Slunce, bojovali Falathrim proti Morgothovi, který povstal na Severu.
 
Dlouho odolávaly přístavy ve Falasu nájezdům Nepřítele a nakonec se staly poslední baštou odporu po zničení všech ostatních elfích říší v Beleriandu. Uchýlili se tam jak přeživší Noldor, tak Sindar i Edain. Nakonec byli vytlačeni až na ostrov Balar, kde bylo poslední zoufalé útočiště, neboť Morgoth se velmi obával vod a moci Ulma, a nikdy se neodvážil rozpoutat válku na Moři. Tam také Falathrim přečkali Válku hněvu, kdy byl Beleriand pobořen a začalo jeho pozvolné zatápění Mořem. Proto Falathrim v té době postavili mnoho lodí a vydali se jedni na Západ, kam měli opět povoleno plout, druzí, kteří se ještě nechtěli rozloučit z břehy Středozemě odpluli na Východ, kde zbudovali v zálivu Luny nové přístavy Forlond, Harlond a Mithlond. Podle prostředního z nich - Mithlondu - se všechny jmenovaly Šedé přístavy. Tam opět vládl Círdan, Stavitel lodí, který byl dále spojencem zůstatku Noldor a Sindar v Lindonu. Falathrim žili v Přístavech a stavěli bílé lodě pro ty, které již znavila Středozem tak dlouho, dokud neodplula i ta poslední loď Přímou cestou na Daleký západ.

IX. Galadhrim

Les, který se ve Druhém slunečním věku jmenoval Laurelindórenan, "Země údolí zpívajícího zlata", a později Lothlórien, "Země snících květů", nebo i Lórien, "Snová země", byl východně od Mlžných hor u řeky Stříberky, jež se vlévá do Velké řeky Anuiny. Byl to Zlatý les, kde rostly nejvyšší stromy Středozemě. Nazývaly se mallorny a byly to nejkrásnější stromy v Zemích smrtelníků. Měli stříbrošedou kůru, zlaté květy a zlatozelené listí.
 
Uvnitř v lese bylo ukryto elfské království Galadhrim, "Stromového lidu", jak si říkali. Bydleli na plošinách nazývaných talany neboli podlaže, vysoko ve větvích hustých mallornů.
Galadhrim nestavěli mohutné kamenné věže. Pro většinu lidí žili neviditelně ve svém lesním království, kde nosili pláště proměnlivé bar3vy takže dokázali dokonale splynout s okolní krajinou. Dík používání lan a znalosti lesa nepotřebovali mosty ani cesty. Hluboko ve Zlatém lese měli jedno velké město, jež nazývali Caras Galadhon, "Město stromů". Tam rostl největší mallorn ve Středozemi a král s královnou sídlili ve velké síni v onom nejvyšším stromě na temeni vysokého zeleného pahorku. Město mělo hradby a bránu a bylo obklopenu jinými velkými stromy jako věžemi. Přímo v srdci lesa byl čarovný pahorek Cerin Amroth, kde stával dům sindarského elfa Amrotha, krále Lórienu za Starých časů, jenž utonul v Belfalaské zátoce. Z tohoto místa vycházela moc a světlo, jež připomínaly Země neumírajících a věk Stromů.
 
Galadhrim byli převážně lesní elfové, ale jejich pány byli urození Sindar a Noldor. Jejich králem byl Celeborn, příbuzný Thingola, jenž byl největším pánem Sindar ve své době ve Středozemi. Jejich královna byla Finrodova sestra a dcera Finarfina, velekrále Noldor, který zůstal v Eldamaru. Ve Třetím slunečním věku byla nejurozenější z elfů v Zemích smrtelníků. A přestože její quenijské jméno bylo Altáriel, ve Středozemi se jmenovala Galadriel, "Paní světla".
 
Pod takovými vládci měli Galdhrim velkou moc, protože jejich král a královna žili již v prvním království Sindar za dnů Thingola a Maii Melian a hodně se poučili ohledně užívání moci. Jejich královna kdysi žila ve Velinoru za dnů Stromů Valar a navštěvovala valarskou zahradu Lórien, nejkrásnější v celé Ardě. Něco z těchto čarovných míst se s těmito urozenými přeneslo do Zlatého lesa Lothlórienu. Bylo tam zlaté světlo, třebaže to byla jen jiskřička skvělosti valarské zahrady, a pro národy Středozemě byl Zlatý les zářivý a drahocenný. Místo bylo chráněno před zlými mocnostmi silou podobnou Melianinu pásu, který kdysi chránil sindarské království Doriath. Galadriel totiž nosila druhý ze Tří elfských prstenů - Nenyu, prsten s démantem neboli Prsten vody - a její moc odrážela pustošivý účinek času, umožňovala jí poznat Sauronovy pohyby a působila, že její lid byl pro Sauronovo oko neviditelný. Vládla Zrcadlu Galdriel, stříbrné nádržce, kterou mohla naplnit pramenitou vodou a mocí svého prstenu vrhnout na její temnou, klidnou hladinu obraz budoucích událostí.
 
Království Galadhrim bylo založeno v době míru, kdy byl Sauron zajatcem númenorského krále před Proměnou světa, ve třetím tisíciletí Druhého slunečního věku. Od prvního pádu Mordoru zůstávalo stranou a po celý Třetí věk byl Zlatý les Lothlórien chráněn a podporován mocí elfského prstenu Nenyi. Zničením Jednoho prstenu se tato moc ztratila a královna odplula do Zemí neumírajících. Velké světlo Lothlórienu pohaslo a čas si jej zase našel. Z Galadhrim se opět stal toulavý národ a se svými bratry lesními elfy z Východu se zmenšili.

X. Gwaith-I-Mírdain

V roce 750 Druhého slunečního věku mnozí Noldor opustili Lindon a šli do Eriadoru. Jejich pánem byl Celebrimbor, největší elfský kovář v Zemích smrtelníků. Byl vnukem Fëanora, jenž vyrobil velké klenoty silmarily. V sindarštině se Celebrimborův lid nazýval Gwaith-i-Mírdain, "Klenotnický lid".
Když byl v Mlžných horách objeven mithril, jinak známý jako pravostříbro, Celebrimbora a jeho lid přemohla touha jej vlastnit. Proto putovali do Eregionu, který lidé nazývali Cesmínie, a žili na úpatí Mlžných hor, kde zbudovali město Ost-in-Edhil blízko Západních dveří Khazad-dum, největšího a nejmocnějšího města trpaslíků. Trpaslíci a Gwaith-i-Mírdain uzavřeli smlouvu, jíž obě plemena odložila všechny staré spory, a tento mír se proměnil v přátelství a vytrval tisíc let. Mnoho let přinášel obchod mezi trpaslíky z Khazad-dum a eregionskými elfy oběma plemenům blahobyt, a nejlepší zbraně, nářadí a šperky, jaké byly kdy v Zemích smrtelníků vyrobeny, vznikly tenkrát v Eregionu.
V roce 1200 však mezi ně přišel jakýsi Annatar. Nikdo ho neznal, měl však velké znalosti a ochotně všem Gwaith-i-Mírdain pomáhal a dával jim i vlastnoručně vyrobené dary. V roce 1500 mu již plně důvěřovali a plánovali s jeho pomocí výrobu mnoha kouzelných předmětů. Tak vyrobili elfští kováři Prsteny Moci. Celých sto let se na nich Celebrimbor a jeho lid lopotili. Annatar však byl ve skutečnosti přestrojený Temný pán Sauron a v tom čase vyrobil tajně Jeden prsten, Vládnoucí prsten, jímž by ovládal všechny ostatní a jímž doufal ovládnout elfy a pak i zbytek světa.
 
Jakmile si však prsten navlékl na prst, elfové v něm poznali Temného pána, sňali své prsteny a ukryli je před ním. Následovala válka mezi Sauronem a elfy, Eregion byl zničen a Celebrimbor s většinou svého lidu zabit. V onom roce 1697 Druhého slunečního věku dostali zbývající Gwaith-i-Mírdain pomoc od Elronda Půlelfa. Na Gil-galadův příkaz vyšel z Lindonu s gardou bojovníků a odvedl přeživší do úkrytu (resp. byl sám napaden Sauronovým vojskem a donucen k ústupu i se zbylými Gwaith-i-Mírdain do hor) - hlubokého údolí v Rhudauru - které pojmenovali Imladris, ale lidé mu říkali Roklinka. Toto útočiště pak bylo posledním elfským královstvím, které se udrželo mezi Mlžnými a Modrými horami.

(Podrobnější info: kniha třetí, strana 380)

Enti 


Během Války o Prsten přišli do boje se skřety a muži z Železného pasu zvláštní lesní obři, nazývaní enti. Napůl lidé, napůl stromy, měřili skoro pět metrů a nejstarší žili ve Středozemi už devět hvězdných a slunečních věků.

Fangorn

Pánem entů byl Fangorn, který se v Obecné řeči nazýval Stromovous. Byl obrovitý a prastarý, neboť patřil k nejvyššímu a nejsilnějšímu plemeni, jaké se do světa narodilo. Stromovousův trup obrostlý drsnou kůrou se podobal dubu nebo buku, kdežto jeho paže podobné větvím byly hladké, se sukovitýma sedmiprstýma rukama. Stromovousova zvláštní hlava, téměř bez krku, byla vysoká a silná jako jeho trup. Hnědé oči měl veliké a moudré a jako by jiskřily zeleným světlem. Jeho bujný šedý vous byl jako houština větviček a mechu. Byl z tkáně stromů, přesto se rychle pohyboval na neohebných nohou s chodidly jako živé kořeny a kolébal se a vykračoval jako nohatý brodivý pták.

V době Války o Prsten patřil Stromovous mezi tři nejstarší enty, kteří se zrodili pod hvězdami v Čase procitnutí. Vedle Stromovouse tu byl Finglas, což znamená "Listovlas", a Fladrif, totiž "Korkož", ale ti dva se již odtáhli od záležitostí jiných entů. Finglas se po entím způsobu stáhl do své přirozenosti a "zestromovatěl". Pohyboval se jen málo a málokdo ho rozeznal od stromu. Fladrif osaměle bojoval proti skřetům, kteří zabrali jeho březové lesy, pobili mnoho jeho enťat a poranili ho sekyrami. Nakonec uprchl do samoty na vysokých horských svazích.

Přestože z nejstarších zůstal pohyblivý a činný jen Stromovous, existovalo mnoho mladších entů. Po celém entím lese vládla nespokojenost, protože enti byli obtěžováni Sarumanovými sluhy, kteří obývali nedaleký Železný pas. Vstoupili tedy do Války o Prsten, a to byl Velký pochod entů. Enti pochodovali k pevnosti Železnému pasu řada za řadou a s nimi šli huorni, stromoví duchové, jimž enti veleli a jejichž síla byla skoro stejně velká jako jejich. Entí hněv rozsápal a zničil celé hradby Železného pasu a rozdrtil Sarumanovu moc.

Po Válce o Prsten enti opět dál pokojně žili v Entím lese. Přesto jich dále ubývalo a věří se, že Čtvrtý věk byl jejich posledním.

Původ a jazyk

Nejstarobylejší lid přežívající v Třetím věku byli Onodrim neboli Enyd. Ent byla podoba jejich jména v rohanském jazyce. V pradávných dnech se s nimi Eldar znali a enti ve skutečnosti připisovali Eldar ne sice svůj vlastní jazyk, ale touhu mluvit. Jazyk, který si vytvořili, se nepodobal žádnému jinému: byl pomalý, zvučný, s tendencí k hromadění a opakování, vpravdě dlouhodechý, tvořený mnoha odstíny samohlásek a rozlišoval tónin délek , které se ani nejučenější Eldar nepokusil znázornit písmem. Užívali ho pouze mezi sebou, ale nemuseli jej tajit, protože nikdo jiný se mu nemohl naučit.
Enti sami byli ovšem zběhlí v jazycích, učili se jim rychle a nikdy je nezapomínali. Dávali však přednost eldarským jazykům a nejraději měli prastarý jazyk Vznešených elfů. Zvláštní slova a jména hobitů , jěž hobiti zaznamenali z řeči Stromovouse a ostatních entů, jsou tedy elfská, nebo jde o zlomky elfí řeči pospojované po entsku. Některá jsou quenijská, jako Taurelilómëa-tumbalemorna Tumbaletaurëa Lómëanor, což lze přeložit"Mnohostinnýles-hlubokodolinočerný-hlubokodolinozalesněný Smutnokraj", čímž Stromovous víceméně myslel: "V hlubokých dolinách lesa je černý stín." Některá jsou sindarská, jako Fangorn "vous stromu" nebo Fimbrethil "útlá bříza".


Hobiti

Hobit bylo jméno, které Krajané obvykle používaly pro celý svůj druh. Lidé jim říkali půlčíci a elfové Periannath. původ slova hobit byl většinou zapomenut. Zdá se však, že to zpočátku bylo jméno, které Plavíni a Statové dávali Chluponohům, a že je to redukovaná podoba slova plněji dochovaného v Rohanu: holbytla "stavitelé nor".
Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní lmýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. Zpravidla byli plaší před "velkými lidmi" . Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklony k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký "velký člověk".


(Podrobnější info: kniha třetí, strana 383 + kniha první, strana 11)

Pytlíci z Hobitína - Podrobnější info: kniha třetí, strana 353

Bralové z Velkých Pelouchů - Podrobnější info: kniha třetí, strana 354
 
Starodávný rodokmen pána Samvěda - Podrobnější info: kniha třetí, strana 356

Lidé

Západština byla lidská řeč, ačkoli obohacená a zjemnělá elfským vlivem. Původně byla jazykem těch, kterým Eldar říkali Atani neboli Edain, "Otcové lidí", což byli zejména lidé Tří domů Přátel elfů, kteří v Prvním věku příliš na západ do Beleriandu a pomáhali Eldar ve Válce o Velké klenoty proti Temné moci ze Severu.
Po svržení Temné moci, v níž byl Beleriand z velké části zatopen nebo roztříštěn, bylo Přátelům elfů za odměnu dopřáno, aby i oni jako Eldar mohli odjet na západ přes Moře. Protože jim však byla zapovězena Neumírající říše, byl jim vyhrazen velký ostrov, nejzápadnější ze všech zemí smrtelníků. Jméno toho ostrova bylo Númenor (Západní říše). Většina Přátel elfů proto odjela a usídlila se na Númenoru a tam se stali velikými a mocnými, proslulými mořeplavci a pány mnoha lodí. Měli sličné tváře a byli vysocí a jejich věk byl trojnásob věku lidí ze Středozemě. To byli Númenorejci, Králové lidí, jež elfové nazývali Dúnadany.
 
Ze všech lidských plemen jedině Dúnadani znali elfský jazyk a mluvili jím; jejich praotci se totiž naučili sindarskému jazyku a předávali jej dětem jako učenost, jež se léty málo měnila. Jejich mudrci se učili i quenijštině Vznešených elfů a ctili ji nade všechny jazyky a v ní dali jména mnoha proslulým a váženým místům a mnoha královským a slavným mužům.
 
Rodnou řečí Númenorejců převážně zůstal lidský jazyk zděděný po předcích, adunajština, a k ní se později ve své pýše vrátili jejich králové a páni a opustili elfštinu, až na pár, kteří se stále drželi svého starodávného přátelství s Eldar. V letech své moci udržovali Númenorejci na pobřeží Středozemě mnoho pevností a přístavů na podporu svého loďstva; jeden z hlavních byl v Pelargiru nedaleko ústí Anduiny. Tam se mluvilo andunajštinou a ta se smísila s mnoha slovy jazyků menších lidí a stala se Obecnou řečí, která se odtud rozšířila po pobřeží mezi všechny, kdo měli styk se Západní říší.
Po Pádu Númenoru dovedl Elendil přeživší Přátele elfů zpátky k severozápadním břehům Středozemě. Tam již bydleli mnozí, kdo byli zcela nebo částečně z númenorejské krve; elfštinu si však pamatoval málokdo. Celkově bylo Dúnadanů od začátku mnohem méně něž menších lidí, mezi nimiž žili a kterým vládli jako páni obdaření dlouhým životem, velikou mocí a moudrostí. Užívali proto Obecné řeči ve svých jednáních s jinými národy a při spravování svých rozlehlých říší; jazyk však rozšířili a obohatili mnoha slovy přejatými z elfských jazyků.
 
Za dnů númenorejských králů se tato zušlechtěná západština rozšířila daleko, i mezi jejich nepřátele; a stále více jí využívali i Dúnadani sami, takže v době Války o Prsten znala elfštinu jen malá část obyvatelstva Gondoru a denně jí mluvilo ještě méně lidí. Ti sídlili převážně v Minas Tirith a jejích příměstích a v zemi lenních knížat dol amorthských.
 
Přesto měla jména téměř všech osob a míst v Gondorské říší elfskou podobu a význam. Pár bylo zapomenutého původu a bezpochyby se zachovalo z dob předtím, než lodě Númenorejců připluly přes Moře. Mezi ně patřili Umbar3, Arnach a Erech i jména hor Eilenach a Rimmon. I Forlong bylo jméno tohoto druhu.
 
Většina lidí ze severních oblastí Západních zemí pocházela z Edian Prvního věku nebo z jejich blízkých příbuzných. Jejich jazyky proto měly vztah k andunajštině a některé si dosud uchovali podobnost s Obecnou řečí. Takoví byli lidé z horních údolí Anduiny: Meddědovci a lesní lidé ze západního Temného hvozdu, a dál na sever a na východ lidé od Dlouhého jezera a z Dolu. Ze zemí mezi Kosatcovou řekou a Skalnatým brodem pocházel lid známý v Gondoru jako Rohirové, Páni koní. Dosud mluvili zděděným jazykem a nově jím pojmenovali téměř všechna místa ve své nové vlasti; sami si říkali Eorlovci nebo muži z Jízdmarky. Páni tohoto lidu však volně užívali Obecnou řeč a mluvili jí ušlechtile jako jejich gondorští spojenci; v Gondoru, odkud pocházela, uchovávala si totiž západština stále půvabnější a starobylejší styl.
 
Zcela cizorodý byl jazyk Divokých lidí z Drúadanského hvozdu. Cizí, nebo jen vzdáleně příbuzná byla také řeč Vrchovců. Ti byli pozůstatkem národů, které sídlili v údolí Bílých hor v minulých věcích. Mrtví z Šeré Brázdy byli jejich příbuzní. V Temných rocích se však někteří přestěhovali do jižních údolí Mlžných hor; odtud část pronikla do pustých zemí na severu až k Mohylovým vrchům. Z nich pocházeli Hůrečtí; ti se však už dávno předtím stali poddanými Severního království Arnoru a přejali západský jazyk. Jen ve Vrchovině si lidé tohoto plemene podrželi starou řeč a zvyky. Byl to skrývavý lid, nepřátelský vůči Dúnadanům, nenávidící Rohiry.
 
Z jejich jazyka se v v této knize neobjevuje nic kromě jména Forgoil, které dali Rohirům. Znamenalo prý Slámové hlavy.

(Podrobnější info: kniha třetí, strana 381)

I. Númenor

Na začátku Fëanorvyrobil tři klenoty silmarily. Po klenotech toužil nepřítel Morgoth a ukradl je. Fëanor odešel do vyhnanství. Odvedl sebou i část svého lidu. Chtěl klenoty získat zpět. Následovala válka, ve které prohráli. Proti nepříteli se spojili rody Eldar a Edain. Tyto rody tvořili tři svazky - Lúthien a Beren, Idril a Tuor, Arwen a Aragorn. Lúthien společně s Berenemzískali jeden silmaril. Syn Idril a Tuora byl Huor. Jeho syn Eärendil s pomocí svrhl Morgotha.
(dále vypráví kniha Silmarillion)

(Podrobnější informace: kniha třetí, strana 280)

II. Isildurovi dědici

(Podrobnější informace: kniha třetí, strana 286)

III. Anárionovi dědici

(Podrobnější informace: kniha třetí, strana 292)

IV. Eorlovci

(Podrobnější informace: kniha třetí, strana 314)

V. Durinův lid

(Podrobnější info: kniha třetí, strana 322)





Mapa


Fangorn




 
Fangorn je starý les, který obývají Enti, bytosti vypadající jako chodící stromy. Pippin a Smíšek se seznámili s Fangornem neboli Stromovousem a nakonec ho dokázali přemluvit k pomoci ve válce tím, že chtěli jít na jih. Zde Stromovous uviděl zničenou část lesa, svolal ostatní enti a zaútočili na Železný pas.

Helmův žleb




 
Helmův žleb je místo, kde se ukryl rohanský král Theoden se svým lidem a členy Společenstva prstenu. Čekali zde na útok nepřátel, jednotek Saurona a Sarumana. Těsně před jejich příchodem krále Theodena překvapila pomoc elfů, kteří se rozhodli dostát starým svazkům mezi lidmi a elfi. 
Ještě tento den začala obrovská bitva. Sauron očekával porážku lidí. Ty však doufali do posledního momentu, že dojde ke zvratu. V té největší chvíli se vrátil Gandalf a přivedl rohanské vojsko na pomoc. Lidem se podařilo ubránit a zbytek vojska nepřítele utekl....

Hora osudu (Orodruina)





Tady dobrodružství pro Společenstvo prstenu končí. Válka definitivně skončila a oni se mohou šťastně vrátit domů. Aragorn bude korunován na gondorského krále a  ožení se s Arwen, Gandalf a Frodo odjedou se zbylými elfi do Zemí neumírajících, Sam, Pippin a Smíšek se vrátí do Kraje, kde pro ně život jde dál, Sam se také ožení s Růžou. I Legolas a Gimli se vrátí ke svému lidu....

Hůrka





  
Hůrka je první místo, kde pro Froda začíná cesta ke zničení Prstenu. Zde se měl setkat s Gandalfem, který byl však vězněn Sarumanem, který se rozhodl přidat na stranu Saurona. Frodo, Sam, Pippin a Smíšek tu však objevili nového spojence a budoucího člena Společenstva prstenu, Chodce. Ten je zachránil před Devítkou, která se v Hůrce objevila....
 
Mimochodem (obr.3) se zde objevil na pár vteřin i sám režisér Peter Jackson. 

Kraj




 
Kraj je poklidné místo, kde žijí hobiti. Tady příběh začíná příjezdem Gandalfa na oslavu Bilbových narozenin. Ten nyní vlastní Prsten a požije ho na oslavě. Sauron však po něm dávno pátrá. Gandalf odjede, aby zjistil o jaký prsten jde. Když se vrátí vyšle Froda a Sama do Hůrky, kde se s nimi chce setkat. Odjíždí pro radu k Sarumanovi, ten se však přidal na druhou stranu a uvěznil i Gandalfa.....

Lórien





  
Lórien je les, kde žije Galadriel a Celeborn se svým lidem. Přivítali zde i Společenstvo prstenu, dali jim dary , které jim pomohli při cestě do Mordoru. Frodo zde viděl ve Zrcadle budoucnost, když neuspěje na své cestě ke zničení Prstenu...

Minas Morgul




Minas Morgul je místo, které obývá Devítka. Nazgulové kdysi toto město přepadli a získali a přejmenovali ho na Minas Morgul.... 

Minas Tirith




 
U tohoto města dojde k největší bitvě příběhu. Po pádu Osgiliathu přijíždí zbytek vojska zpět do města. zde se připravují na bitvu. Bitva probíhá uvnitř hradeb, kdy se šílený regent Denethor pokusí upálit sebe i syna za živa a mimo hradby, kdy se blíží vojsko z Mordoru. Ke zvratu v bitvě dojde, když přijede vojsko Rohanu na pomoc... 

Mordor




Mordor je místo, kde Sauron shromažďuje své jednotky pro útoky na obyvatele Středozemě. Přes tuto zemi museli Frodo a Sam přejít, aby se dostali k Hoře osudu. Sauronovo oko je stále sledovalo. Po bitvě u Minas Tirith, kde jeho vojsko prohrálo, se zbytek lidí přesunul k Černé bráně Mordoru, aby upoutali Sauronovo oko a Frodo se Samem mohli nepozorováni projít...

Moria




 
Doly Morie kdysi obývali trpaslíci. Ti však byli napadeni skřety a také ohrožováni stvořením jménem Balrog, jelikož kopali příliš hluboko do země a vzbudili ho. Společenstvo tudy procházelo, když je začal Balrog pronásledovat. Utíkali skrz doly, ale Gandalf se rozhodl postavit se mu. Při tom spadl i s Balrogem do propasti. Společenstvo myslelo, že o něj přišli, Gandalf však s Balrogem bojoval až do konce. Nesplnil však úkol, zničení Prstene, byl vrácen zpět, ale jako Gandalf Bílý....
 

Osamělá hora


O Osamělé hoře se více dozvíte v knize Hobit aneb Cesta tam a zase zpět. V Osamělé hoře žil drak Šmak. Trpaslíci spolu s Bilbem se vydali na cestu získat jeho poklad...

Osgiliath 







Osgiliath je město postavené na obou březích řeky, která je přímo dělí Mordor a Minas Tirith. Město bránili poslední lidé, kteří však nápor nepřátel dlouho nevydrželi a stáhli se zpět do města. Ještě před tím tu však kapitán Faramir držel Froda a Sama. Nakonec je však pustil, když zjistil, jak je jejich cesta důležitá a jak skončil jeho bratr.... 

Rohan




V Rohanu vládne král Theoden, Gandalf mu pomohl od "zakletí" Sarumanem. Před útokem skřetů utekl se svým lidem do Helmova žlebu. Když se vrátili a oslavovali vítězství, žádal Aragorn pomoc pro Minas Tirith. Tvrdohlavý král však odmítl. Když ale hořeli majáky, které značili žádost o pomoc od Minas Tirith vyjeli vojáci do Šeré brázdy, kde se seskupili další vojáci jiných zemí a vyjeli k Minas Tirith. Aragorna zde navštívil Elrond a přivezl znovu ukutý meč Narsil. Aragorn, Gimli a Legolas se vydali do Stezek mrtvých žádat pomoc duchů, kteří neměli klid, dokud nedostáli svůj závazek gondorskému králi....   

Roklinka








Po útěku z Kraje a po seznámení s Aragornem, se vydali hobiti do Roklinky. Po cestě je však napadla Devítka a Frodo byl zraněn. Na pomoc přijela elfka Arwen, dcera Elronda, a rychle odvezla Froda do Roklinky, aby ho její otec uzdravil. Po jeho uzdravení se konala rada. V radě se snažili přijít na to, co udělat s Prstenem. Po menší hádce se Frodo rozhodl, že Prsten odnese do Mordoru on. Přidali se k němu další lidé a tím vzniklo Společenstvo prstenů - Aragorn, Legolas, Boromir, Gandalf, Frodo, Sam, Pippin a Smíšek. Před odjezdem se Frodo ještě potkal s Bilbem, který mu dal meč, který v přítomnosti skřetů zářil a Mithril, kroužkové brnění chránící ho před nebezpečím...

Šedé přístavy




Poslední místo výpravy. Zde se Sam, Pippin a Smíšek rozloučili s Gandalfem a Frodem. Ti spolu s Galadriel a Elrondem odpluli do Zemí neumírajících...

Železný pas






   
Po tom co se Saruman dal na druhou stranu, zničil okolí Železného pasu, protože zde začal tvořil svou vlastní armádu. Kácel lesy, což se nelíbilo entům, protože "zabil" jejich přátele. Proto enti zaútočili na Železný pas a uvěznili Sarumana v jeho věži....


Knihy


Filmy



Pokud vás článek zaujal, můžete sdílet

Lucy Lillianne
V posledních letech jsem neskutečně podlehla knihám. Nejen jejich čtení, blogování o nich, ale i nakupování. Ráda si rozšiřuji knihovničku a velice mě mrzí, když vidím tolik knih, které nemohu mít. Přesto jsem ráda za každý kousek, který se mi dostane do rukou. Největší radost mi dělají žánry fantasy a sci-fi, v poslední době hodně ujíždím na apokalyptických a dystopických knihách a když si potřebuji odpočinout, často sáhnu po nějakém thrilleru nebo jiné napínavé četbě... Samozřejmě nepohrdnu ani lehčí četbou. Nejméně mě lákají romantické knihy, i když i tam občas dojde k nějaké výjimce. Doufám, že čtení mě bude bavit ještě dlouho, protože můj seznam je téměř nekonečný... :-)

0 komentářů:

Okomentovat

Každý vzkaz pro mě znamená mnoho, často vykouzlí úsměv na tváři a rozhodně potěší. Děkuji každému, kdo pro mě ztratí pár vteřin života :-)