Po menším odskočení k jiným knihám a recenzákům, jsem se vrátila k druhému a zároveň závěrečnému dílu Inkarceronu. Musím říct, že tyto krátké série mi docela vyhovují, protože nemusím čekat roky a tisíce stránek, než se dozvím rozuzlení příběhu...
Abych se přiznala, postavy na mě obvykle působily dost špatně. Až na pár výjimek se chovaly dost náladově a arogantně. Až mě kolikrát zarazilo, že by někteří k sobě měli mít blízko a přitom se k sobě chovali tak odtažitě. Povahově mi tak byli dost nesympatičtí. Nejhorší však byla Claudia, kterou jsem naprosto nesnášela. Nejdříve působila hodně divoce a arogantně, pak za každou cenu chtěla něčeho dosáhnout, chovala se tedy hodně lidsky a soucitně, a pak se zase uzavřela do ulity a chovala se otřesně úplně ke všem. Nepochopila jsem, kam tím autorka mířila.
V knize se vyskytuje nespočet iluzí, které jsou popisovány už od začátku. I samotné postavy o nich vědí, i když si nejsou vědomi, do jaké míry je co skutečnost a co ne. Nejvíc se to projevilo před koncem knihy, což by mi vůbec nevadilo, kdyby s tím autorka začala mnohem dřív. Určitě by příběh získal trošku víc temnější a napínavější nádech. Nejvíc mě však mátlo, do jaké míry ty iluze existovaly a hlavně jsem nepochopila, jakým způsobem fungovaly. To mi nešlo do hlavy, chyběla mi v tom nějaká ta realističnost...