Román, který především pojednává o síle přátelství a rodiny, ale i o temnějších stránkách jako je manipulace lidmi a emocemi, o zákeřné nemoci a tak dále. Život v tom dobrém i špatném. Ale hlavně takový, aby měl člověk naději.
Měla jsem pocit, že obsahově nejde dějová linka dostatečně do hloubky. Dny a měsíce ubíhaly takovým tempem, že jsem to ani nestíhala sledovat (nevěděla jsem kolik času uplynulo, z ničeho nic se skákalo i po měsících). Jeden den byl kopií druhého. Pořád se jen pracovalo na zahradě, což byla věc, která mě iritovala, protože jsem nikdy nevěděla jestli jde o zahradu za domem jedné z hlavních postav nebo se jedná o společnou zahradu založenou komunitou. Chtělo to nějakým způsobem lépe odlišit a najít i více aktivit.
Postavy, to je kapitola sama o sobě. Kromě toho, že jsou všichni hrozné plačky (ať už radostí nebo smutkem a soucitem s ostatními), tak jsou charakterově tak nějak nastejno. Nikdo nijak nevyčnívá, prostě působí naprosto totožně. Což se jeví docela nudně. Hrozně velcí kamarádíčci od prvního dne, sluníčkově vysmátí a veselí.
Hlavní pointu i účel příběhu chápu a samozřejmě jsou to důležitá témata. Bohužel ale příběh samotný ve svém zpracování je monotónní, nijak výrazný a člověka příliš neosloví.
❓ Jak snášíte v knihách ubrečené chlapy?
Recenze pro Cosmopolis.






0 Komentáře
Každý vzkaz pro mě znamená mnoho, často vykouzlí úsměv na tváři a rozhodně potěší. Děkuji každému, kdo pro mě ztratí pár vteřin života :-)