Klíčotepci • Robert Jackson Bennett

 

I u třetí knihy došlo k dalšímu velkému časovému posunu. Konec Světatvůrců znamenal začátek války, opravdové velké války. A Klíčotepci se posunuli na dějové lince o celých osm let. Bitvy dávno zuří, tisíce lidí jsou mrtvých nebo zotročených. A naši staří známí žijí ve vlastní zemi, která zní trošku jako utopie. Ale taková idyla to zaručeně nebude. Jak to tak vypadá, někdo stále musí chránit ostatní lidstvo a snažit se o nápravu.
Trošku mě mrzí, že autor skáče po takových úsecích a vynechává tím docela zásadní vývoj, jak v příběhu, tak v postavách. Rovnou skočí tam, kde potřebuje, ale ten mezičlánek přitom vynechá. Díky tomu mám pocit, že o spoustu věcí přicházím, jelikož se k nim nedoberu postupně, ale dozvím se je jen tak mimochodem při nějaké zmínce. Navíc ztrácím pocit blízkosti s postavami, když velká životní rozhodnutí padla v době, která byla vynechána.

Jako další je tu ta zvláštní metoda spojení 'Sanciiných lidí'. Přijde mi to už trošku přehnané. Nedokážu si představit komunitu tisíců lidí, kteří žijí tímto způsobem a komunikují takhle navzájem. Vždyť tím ztratí veškerou možnost nějakých tajemství, vlastních osobních myšlenek, téměř svobody. Jako nápad dobré, ale hrozně naivní myšlenka, která by podle mě nemohla fungovat. Autor to sice trochu i vysvětluje, ale i tak to není moc reálné. Během čtení se to jeví jako jeden ze způsobů, jak by mohlo lidstvo přežít, nebyly by války a nepřátelství. Zní to moc hezky, ale všechno má i svou stinnou stránku.

Velká část knihy se poměrně vlekla. Dlouhé popisy, pomalý postup při výpravách. Hrdinové stále chrlili jeden nápad za druhým, jeden bláznivější než druhý. Chápala jsem jejich pohnutky, jen ten proces byl poměrně pomalý. Chvílemi jsem ztrácela sílu číst, protože jsem měla pocit, že se nic velkého a zásadního neděje. Když přišel nějaký nápad, byl hrdiny dost detailně vysvětlován, včetně procesu, jak k tomu dospět. Jenže ne vždy jsem tento tok myšlenek dokázala sledovat a chápat. Do toho všechny souboje a problémy, které museli řešit, se popisovaly doslova na hromady odstavců. Takže jsem ztrácela nadšení i chuť číst. Jako bych četla stále to stejné, jen různě popsané. Po nějaké době a po třech knihách to poměrně omrzí.

Stále je to dobrý fantasy příběh, s něčím novým a neokoukaným. Bavily mě postavy, námět, nápad se skriby, který často zněl už trošku jako sci-fi, i to, jak to bylo místy napínavé. Bylo ale dost mezer v dlouhých nudných popisech, v časových skocích, které čtenáře obraly o sblížení s hlavními hrdiny. Nejlepší byl první díl, který byl něčím novým, co mě chytlo opravdu od začátku do konce. S dalšími knihami však napětí klesalo a čtení mě nedokázalo tolik pohltit. A některé pravdy, které postupně vyplouvaly na povrch ohledně Kraseda, Klefa a Valerie, mě v podstatě napadly už dřív, takže to nebylo takové překvapení. Asi víc než o příběh jde o poselství, o to, že lidstvo se svými vynálezy a nápady samo ničí. A zvlášť, pokud je u moci někdo, kdo to může všechno zneužít...

Z posledních stránek, kdy už se začalo všechno vysvětlovat, uzavírat a byl z toho cítit konec, jsem měla největší radost. Konečně se to dělo. Šest set stran trvalo dojít k tomuto bodu. Určitá část mě potěšila tím, jak vlastně skončila, ale poslední stránky už bylo silné kafe. Smutné, depresivní a epilog už na moji hlavu trošku moc. Ale jo, stálo to za to... 

 

Odkaz na instagramový příspěvek a komentáře

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Luciina zašívárna 🇨🇿 (@lucylillianne)

 Za recenzní knihu děkuji nakladatelství Host.