Neustálé intriky a problémy neznamenají, že se děj někam zásadně posunul. Pořád se jen o něčem mluví (o tom co se stalo, o pocitech, co by chtěli), akce nikde a to věčné lapení hlavních postav a jejich osvobozování stále dokola je totálně na palici. Musím říct, že mám spíše pocit pasivity u většiny postav. Žádný výcvik, posilování, nácvik, konkrétní plánování a strategie, jen takové čekání a debatování než se přižene katastrofa a až teprve potom konečně jednají.
Tahle série ztrácí jiskru a pocit zajímavosti. Po tolika letech stále pořádně nic nevím a navíc s takovými velkými mezerami mi určitě spousta věcí uniká. Nemám přehled v pojmech (naštěstí je vzadu slovníček, který jsem párkrát musela využít) a docela už jsem ztratila ponětí o tom, kolik lidí hraje za jakou stranu, natož abych si pamatovala všechny manévry, které už proběhly.
Autorka mele na prázdno a je až neuvěřitelné, jak neskutečně dokáže děj natahovat věčnými vzpomínkami, rozebíráním blbostí, prodlužováním konverzací a totální vatou. Téměř šest set stránek a co se vlastně stihlo stát? V podstatě nic. Největší "boj" nastal až na konci a byl v duchu toho, jak hlavní hrdinové ve své pomýlené představě bojují s nepřítelem, aby si uvědomili, jak jsou slabí a i po letech nepřipravení. Jinak se většina knihy veze jen ve vyprávěcím módu a pokud už se něco vyvrbilo, tak to bylo velice rychle vyřešeno.
Pozitivum je, že se příběh dobře čte, rychle plyne, přestože z toho autorka vytváří megalomanský projekt, který by šlo neskutečně seškrtat. Možná mi po tolika letech vadí nevyzrálost postav, opakující se koncept, návrat k takovým těm ya klišé (přestože u předchozího dílu jsem to už tolik necítila) nebo nevím. Začíná se mi to ale jevit jako ztráta času a nevím, jestli se mi chce čekat dalších deset let na to, jak to vlastně dopadne...
Revoluce však nepočká. Paige proto míří do Benátek, kde program Domino odhalil důkazy o tajném plánu Scionu. Než se Paige bude moci vrátit do Londýna, musí se pokusit rozkrýt operaci, která by během několika týdnů srazila celou Evropu na kolena.






0 Komentáře
Každý vzkaz pro mě znamená mnoho, často vykouzlí úsměv na tváři a rozhodně potěší. Děkuji každému, kdo pro mě ztratí pár vteřin života :-)