Hlasy • Ursula Poznanski

Po třetí jsem se pustila do případů komisařky Beatrice Kaspary. Tentokrát se celý příběh přesunul do psychiatrické léčebny, což způsobilo nemalé komplikace s vyšetřováním, to si zajisté dokážete představit. Jak chcete vyslýchat někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku... Dokázala mě i trojka zaujmout nebo to už bylo vaření z vody?

Musím říct, že v této sérii docela ráda sleduji i přímo hlavní hrdinku. Nechápu, že dokáže zvládat svoji práci, když má rodinu. Samozřejmě je to i dost propírané téma, které se v knize také řeší. V mých očích jsou totiž její děti rozmazlení spratci a její manžel těžký psychopat, jeho chování mi moc normální nepřijde. Tahle trojice jejího života mě pekelně štve po celou sérii a nemůžu ji vystát. Ale možná je to jen můj názor a někomu to přijde normální. Každopádně, Beatrice se musí prát se svou prací a osobním životem. Obě tyto strany jsou v knize hojně probírány. 

Co mě však bavilo, tak sledovat samotný případ, práci policie a sbírání střípků. U detektivek je totiž zajímavé, jak je ten vývoj opravdu vedený po kouscích, aby po celou dobu nebylo jasné nebo přímo řečené, kdo je pachatel. Je to, jako bychom sledovali vyšetřování vlastníma očima. Nicméně zase na druhou stranu mě Hlasy neoslovily tak jako předchozí případy. Přišlo mi to lehce zdlouhavé a zmatečné. Kdyby v závěru nebylo všechno vysvětleno, tentokrát by mě asi pravý pachatel a jeho motiv nikdy nenapadl. I přestože se kniha četla výborně a není žádný problém to zvládnout za den, chyběla mi nějaká jiskra a něco, co by mě opravdu zabavilo. Takhle jsem měla pocit, že se opravdu jen každý den opakuje celý proces hledání odpovědí a hlavní postavy neustále čekají, až je něco udeří do nosu.

Druhá polovina se zpracovávala lépe, nebo bych mohla říct závěrečná čtvrtina. Nastane neobvyklý posun v případu, konečně jsou tu větší náznaky a sám pachatel se v podstatě prozradí. Pak už je to jen kdo z koho. Myslím, že celé téma bylo dobře pojaté, akorát ten vývoj se nepovedl na sto procent. U předchozích dílů mi to přišlo nápaditější a propracovanějsí. Co mě totiž nakonec nejvíc zajímalo a opravdu zaujalo, tak vývoj postav na pozadí, než samotné vraždy a jejich odhalení.

Autorku a její knihy mám opravdu v oblibě, tato série mě opravdu baví, ale zatím je to pro mě nejslabší díl. Místo, aby mě kniha brala jako celek, vybírala jsem si jen určité části, které za to stály. A i když jsem to přečetla rychle a bez problému, postrádala jsem něco, co by její úroveň pozvedlo. Hnací silou se pro mě stalo něco, co autorka určitě nezamýšlela jako nejdůležitější prvek. Takže nakonec dávám čtyři a jsem zvědavá, co přinese další díl...
 

Potom se otočila a rychlými, energetickými kroky odcházela. Ach, zatraceně. Beatrice vteřinu přemýšlela, jestli se nemá vydat  za ní.

Informace o knize

Název knihy: Originální název: Série: Pořadí v sérii: Autor: Překlad: Žánr: Rok vydání: Počet stran: Nakladatelství: ISBN:

Hlasy Stimmen Beatrice Kaspary 3 Ursula Poznanski Blanka Pscheidtová Detektivní 2015 originál / 2017 překlad 328 Knižní klub 978-80-242-5784-6

Anotace Databazeknih.cz:

Lidé, kteří si divoce mumlají sami pro sebe. Kteří se odhalují, slyší hlasy. Psychiatrické oddělení salcburské Kliniky-Sever se specializuje na mimořádně těžké případy. Když je jeden z lékařů nalezen zavražděný v ošetřovně, musí se vyšetřovatelka Beatrice Kasparyová pokusit vymámit informace z pacientů. Z traumatizovaných duší, které žijí ve své vlastním světě. A nehrají podle pravidel…

Něco tu bylo. Něco na zlomek vteřiny zablikalo v jejím vědomí, a hned to zase zmizelo. Zavřela oči a soustředila se, ale čím víc se to snažila zachytit, tím víc se to vzdalovalo.

Ukázka z knihy

Informace o autorce

foto: Bestseller Books Online

Databazeknih.cz:  Ursula Poznanski - Po střední škole vystudovala japanistiku, žurnalistiku, právo a divadelní vědu. V roce 2 000 vyhlásila Rakouská televize ORF soutěž pro scénaristy do které se zapojila. Soutěž sice nevyhrála, ale svůj rukopis poslala několika nakladatelům. Za dva roky jí vyšla první kniha a tak od roku 2003 vydává knihy a sama na otázku odkdy píše odpovídá „Odjakživa. Sice to není tak docela pravda, ale prostě to zní správně. Popravdě bych řekla, že psát jsem opravdu chtěla vždy, jen jsem neměla chuť vzít do ruky papír."