Občas mám pocit, že z mého života se stalo prokletí. Nebo velký, neustále se točící kolotoč. Čas běží rychleji než když přepadá písek v přesýpacích hodinách. Ani se nenaději a je večer. Tak jak je možné, že ostatní toho tolik stihnou?
Každý den vstávám do práce v pět hodin. Jeden den v týdnu dokonce o půl páté. Jelikož jsem začala dělat ve skladu, už nedělám směny ani odpolední, jen výjimečně v nutných případech...
V práci je to shon a pomalu se nezastavím, natož abych stihla jíst nebo chodit na záchod. Spousta lidí si totiž neuvědomuje, co to je pracovat v obchodě. A sezení? To nepřichází v úvahu. Pokud nemáte přestávku, nic takového není dovoleno. Navíc zkuste osm hodin tahat břemena, ze kterých vám málem lezou oči z důlků. Abych to zkrátila, když odbije třetí hodina, jsem radostí bez sebe a v případě, že mám hotovo, utíkám z toho vězení domů.
Doma jsem kolem půl čtvrté. První věc je samozřejmě jít s Maggie ven. Naštěstí je to hodná holka a stačí jí pár minut, ne hodin. Když jí chci dopřát pohyb, jedu k mamce na zahradu. Pak následuje jídlo. Obvykle totiž přijdu domů hladová a totálně unavená. K tomu si zapnu počítač, abych se podívala na maily, vaše komentáře... Zkontroluji nové dění ze světa knih a z vašich blogů. Brouzdám netem a zjišťuji, co potřebuji a najednou je šest hodin či více.
Pak si pouštím telku jako kulisu, obvykle nějaký seriál, třeba Simpsonovi. A následuje vaření, pokud mi nezůstalo něco z předchozího dne. Obvykle to však skončí tím, že si na chvíli k té televizi sednu. Najednou ležím. Jak se to stalo? A pak nevím o světě. Ono se totiž stává, že přijde koma. Někdy trvá pár minut a někdy i nějakou tu hodinu. S leknutím zjistím, kolik je hodin a je to v...
Rychle nachystat svačinu na druhý den do práce, skočit opět s Maggie, umýt a doufat, že zvládnu pár stránek knihy. Někdy vydržím dýl, někdy míň. Každopádně v momentě, kdy každou větu čtu dvakrát nebo víckrát, je čas jít na kutě. Na dobrou noc si pustím nějaký pěkný soundtrack, zkontroluji budíky a jde se spát. Je tak deset hodin či více. A tak to chodí den co den...
Takže mi proboha vysvětlete, kde berete čas chodit ven, jezdit na výlety, věnovat se koníčkům a různým aktivitám, přečíst knihu denně a podobně :-D Protože jak očividně vidíte, já svůj program nezvládám... :-)
Každý den vstávám do práce v pět hodin. Jeden den v týdnu dokonce o půl páté. Jelikož jsem začala dělat ve skladu, už nedělám směny ani odpolední, jen výjimečně v nutných případech...
V práci je to shon a pomalu se nezastavím, natož abych stihla jíst nebo chodit na záchod. Spousta lidí si totiž neuvědomuje, co to je pracovat v obchodě. A sezení? To nepřichází v úvahu. Pokud nemáte přestávku, nic takového není dovoleno. Navíc zkuste osm hodin tahat břemena, ze kterých vám málem lezou oči z důlků. Abych to zkrátila, když odbije třetí hodina, jsem radostí bez sebe a v případě, že mám hotovo, utíkám z toho vězení domů.
Doma jsem kolem půl čtvrté. První věc je samozřejmě jít s Maggie ven. Naštěstí je to hodná holka a stačí jí pár minut, ne hodin. Když jí chci dopřát pohyb, jedu k mamce na zahradu. Pak následuje jídlo. Obvykle totiž přijdu domů hladová a totálně unavená. K tomu si zapnu počítač, abych se podívala na maily, vaše komentáře... Zkontroluji nové dění ze světa knih a z vašich blogů. Brouzdám netem a zjišťuji, co potřebuji a najednou je šest hodin či více.
Pak si pouštím telku jako kulisu, obvykle nějaký seriál, třeba Simpsonovi. A následuje vaření, pokud mi nezůstalo něco z předchozího dne. Obvykle to však skončí tím, že si na chvíli k té televizi sednu. Najednou ležím. Jak se to stalo? A pak nevím o světě. Ono se totiž stává, že přijde koma. Někdy trvá pár minut a někdy i nějakou tu hodinu. S leknutím zjistím, kolik je hodin a je to v...
Rychle nachystat svačinu na druhý den do práce, skočit opět s Maggie, umýt a doufat, že zvládnu pár stránek knihy. Někdy vydržím dýl, někdy míň. Každopádně v momentě, kdy každou větu čtu dvakrát nebo víckrát, je čas jít na kutě. Na dobrou noc si pustím nějaký pěkný soundtrack, zkontroluji budíky a jde se spát. Je tak deset hodin či více. A tak to chodí den co den...
Takže mi proboha vysvětlete, kde berete čas chodit ven, jezdit na výlety, věnovat se koníčkům a různým aktivitám, přečíst knihu denně a podobně :-D Protože jak očividně vidíte, já svůj program nezvládám... :-)
Pokud vás článek zaujal, můžete sdílet
Lucy Lillianne
V posledních letech jsem neskutečně podlehla knihám. Nejen jejich čtení, blogování o nich, ale i nakupování. Ráda si rozšiřuji knihovničku a velice mě mrzí, když vidím tolik knih, které nemohu mít. Přesto jsem ráda za každý kousek, který se mi dostane do rukou. Největší radost mi dělají žánry fantasy a sci-fi, v poslední době hodně ujíždím na apokalyptických a dystopických knihách a když si potřebuji odpočinout, často sáhnu po nějakém thrilleru nebo jiné napínavé četbě...
Samozřejmě nepohrdnu ani lehčí četbou. Nejméně mě lákají romantické knihy, i když i tam občas dojde k nějaké výjimce. Doufám, že čtení mě bude bavit ještě dlouho, protože můj seznam je téměř nekonečný... :-)
To nejdůležitější,
co o mě musíte vědět je, že je mi přes třicet, mám ráda knihy, filmy, nekonečné lenošení a čokoládu. Blogování mě strašně baví
a věčně jsem nespokojená s designem, pořád do něj vrtám :-) A ze všeho nejraději spím :-P. 
Šílený. takovou pakárnu se vstáváním a prací kde nebyl čas ani na pár minut odpočinku jsem měl 8 let a už nikdy víc. Fakt to nestojí za žádný peníze.
OdpovědětVymazatJá už pojedu devátý rok...
VymazatBože můj. Já od té doby co chodím na střední a mám jeden týden školu a jeden praxi, tak už chápu slova mé mamky, že radši by chodila do školy než do práce. Ve škole je každou hodinu přestávka, kdy si můžu číst a prostě nic nedělat, ale když mám praxi a jsem tam osm a půl hodiny to je něco jiného. Jsem ráda, že přijdu domů a můžu si sednout a kouknout na blogy nebo na film. Většinou v těch týdnech co mám praxi nemám chuť na čtení a tak toho málo přečtu. Jsem zvědavá jak to budu dělat za rok, kdy budu chodit do práce už jako normální pracující člověk. Snad to nebudu mít jako ty to bych asi nedala, aby se mi to takto opakovalo den po dni. Je to šílené.
OdpovědětVymazatReading With Lucy
Je to šílené, únavné a hlavně těžké na psychiku. Mám pocit, že nic nestíhám a nezvládám. Navíc při mé povaze, kdy se tak ráda flákám... Oblíbená část dne je večer, když jdu spát :-)
VymazatJo život je těžký. Ale až budeš mít ten svůj podnik, budeš svým pánem, tak bude líp ;-)
Moc dobře to znám. Ten týden vždy tak utíká a ty dny. Jdu do školy, tak usinám ,dojdu domu vařím , cvičit učit se a zase filmy a spát a tak stále dokola.
OdpovědětVymazatAni nemluv. Je to otravný kruh stejných činností...
VymazatJá zatím chodím jen na střední, takže se domů dostávám naštěstí ještě před půl čtvrtou. Ale pak samozřejmě učení a občas jsem pěkně vyčerpaná!
OdpovědětVymazatPři tvém programu se divím, kde bereš tolik času na pravidelné přispívání na blog :)
To já občas taky. Jsem tak vyčerpaná, že spoustu věcí vůbec nestíhám. Negativum toho, když žije člověk sám...
VymazatNejsi jediná, kdo svůj program nezvládá. Já to mám podobně, akorát teda se školou :D Učení, seriálová kulisa a pak naprosté vytuhnutí...
OdpovědětVymazatJenže najít cestu z toho je dost těžké...
Vymazat