Došel nám čas • Barbora Walterová Benešová

Po hodně dlouhém odkládání jsem se pustila do této postapokalypsy. Sice je pro mě představa takové situace děsivá, ale často tyto knihy poukazují na důležité věci. A mě prostě i tak baví je číst.
Musím říct, že jsem měla trošku problém s postavami. Sice to byli většinou všechno mlaďoši pod dvacet, takže se některé přešlapy daly očekávat, ale třeba osmnáctiletá Mariana mi hodně připadala jako dítě. Na cílevědomou holku, která se chtěla stát lékařkou, byla poněkud podivně napsaná. Dost mi vadilo například všechno to zdrobňování - maminka, tatínek, sestřička, bratříček... Kdo takhle v dnešní době v takovém věku mluví?
Další věcí bylo, že padaly zmínky o omezených zásobách balené vody a jídla, že nejde elektřina, spousta takových těch děsivých věcí, které postapo prostě doprovází. Nemají si jak uvařit, sehnat jídlo, nejdou telefony. Člověk si kolikrát neuvědomuje, co všechno bere automaticky a jak jsme na elektřině závislí. Ale jaktože vůbec z počátku neřešili třeba záchod? Že nemají kam chodit, jak spláchnout? Takový drobný detail...
Chvílemi to bylo dost děsivé, ale ne v příběhu nebo popisy, ale celkově tím tématem. Jak jsou najednou opuštění a sami. Všichni okolo jsou nebezpeční. Nikdo neví, co výpadek elektřiny způsobilo, jak dlouho bude případně trvat, co dělat. Cesta za zbytkem rodiny byla nepředstavitelná. A podle vyprávění je jasné, že lidé žijící na samotách, farmách a podobně mají větší šanci na přežití. Jenže nikdo si nedělá zásoby na roky, takže i tam začne být život těžký.
Zajímavé téma s průměrným dějem, který sice popisuje těžkosti dané situace a může navodit děsivou atmosféru, ale sám o sobě není až tak moc akční. Některé momenty působily dost naivně, ne vždy postavy jednaly podle situace. Ale v celkovém pohledu se to nečetlo vůbec špatně. Jen by to chtělo něco víc.