Kolik barev má štěstí • Phyllida Shrimpton

Jedna z těch knih, ve kterých hraje hlavní roli spíše nějaké poselství mezi řádky než samotný příběh. Kde nejde jen o to, co se stalo a proč, ale co to způsobilo. V této knize jde především o emoce, bolest, přiznání a o to, jak dětství dokáže člověka ovlivnit a změnit. A ne vždy v dobrém slova smyslu. Co to znamená pro další generaci potomstva?

Každý si nese nějaké rány osudu, u někoho jsou větší, u někoho menší. Navíc každý s nimi dokáže bojovat jiným stylem, zvolí si rozdílný přístup. A tak v této knize můžeme sledovat život několika lidí. S menšími pohledy do minulosti odhalujeme střípky, které se rozbily a hlavně, proč to z těchto lidí stvoří zrovna takové osobnosti. Algernon je stařík, kterému táhne na stovku. Dětství neměl zrovna šťastné a v dospělosti se mu s jeho sny také nedařilo. Navíc je hodně ovlivněný dobou a svou výchovou, takže nerozumí generaci své dcery ani vnučky. Helena bojuje s tím, že si není s otcem příliš blízká a tak jí v životě něco chybí. A Anna jako nejmladší generace trpí tím, že musela opustit svůj domov a přátele.

Všichni tři mají svá trápení a teď musí žít pohromadě. V příběhu se dál dozvídáme něco z minulosti a tím se otvírá cesta k tomu, zda jsou vůbec tři generace tak odlišné, schopné spolu vyjít. Může se člověk po tolika letech změnit, může odpustit jinému, sebrat odvahu ke změně, postavit se na nohy, najít sebedůvěru a tak podobně? Dá se minulost zvrátit nebo duševní "poškození" je nezvratné? Je potřeba hodně úsilí k nápravě vztahů nebo stačí jen sebrat odvahu a všechno půjde?

Kniha má poměrně pomalý spád a zase tak moc se v ní toho nestane. Chvílemi jsem si říkala, jaká bude vlastně pointa. Přesto se čte výborně, nese poselství a místy dokáže poměrně hezky rozesmát. Kolik barev má štěstí si hraje s tématem lidských povah a emocí, vazeb a mezilidských vztahů, generačními a výchovnými rozdíly, ale především s tím, že nikdy není pozdě. Tak prostě CARPE DIEM!

#spoluprace #recenze @nakladatelstvimetafora